DÍVCE ŠESTNÁCTI LET.

Kam zrak tvůj, dítě, hledí v snech?

Nač ptá se? Co tam tuší?

Kam duch tvůj vzletěl na křídlech?

Snad v neznámý kraj duší?

Snad stýská se ti v údolí

slz, žalostí a bolů?

Ó, snad tě srdce nebolí,

že Bůh tě poslal dolů?

Ach, nedívej se smutně tak,

že v cizí rosteš zemi –

snad požehnáním je tvůj zrak,

tvůj dumný pohled němý...

Jsi jako lilje bílý květ,

jenž na stvolu se chýlí:

kol v mračnech prachu hýří svět –

a květ tu stojí bílý.

A poutníka, jenž kol jde v chvat,

ten obraz jistě vzruší,

na bílém květu utkví rád –

a bude lepším v duši...