Dívce v zelených šatech.

Já znal jsem Vás již, slečno krásná,

když do školy Jste chodila;

již tehdá Vaše očka jasná

mne kouzlem mocným vábila.

Pak dlouho jako pejsek věrný

jsem za Vámi vždy chodíval,

neb jako stín Váš, předotěrný,

a rozpaky se zardíval,

když upřela Jste – plachosť v líci –

na mne ty krásné oči své...

Jak toužil jsem Vám, drahá, říci

co pro Vás cítí srdce mé!

Leč bránila mi vykonati

to obava má veliká,

že mohla byste přivolati

ze strachu na mne strážníka;

neb tuším, že Jste se mne bála

a – dím to bez všech okolků –

si jistě často myslívala,

že chci Vám uzmout tobolku...

Pak zmizela Jste v žití shonu

mně s očí... Dlouhý minul čas – – –

až na výstavě u balonu

jsem, předrahá, Vás spatřil zas.

Po boku otce šla Jste klidně,

tak skromná a tak spanilá,

a na mne usmála se vlídně,

když náhle Jste mne spatřila.

A jako v dávné doby ony,

zas jal jsem se tak putovat:

za Vámi šel jsem v pavillony,

kde byl jsem snad již dvacetkrát.

Váš papá, ten nás dobře proved’

čeho si nikdo nevšímal,

to on si předůkladně prohléd’ –

onť o všechno se zajímal:

Kočáry, flinty, pluhy, hračky,

punčochy, svíčky, kartáče,

voňavky, sirky, šněrovačky,

leštidlo, škopky, pekáče,

a pumpy, necky, lampy, židle,

zouváky, housle, struhadla,

motyky, boty, dýmky, vidle,

stříkačky, nůše, zrcadla

a mnoho tisíc věcí jiných

jsme obdivovat musili,

jež nahromaděny v těch síních –

a co jsme horka zkusili!

Já myslil, že mi v lásky žáru

snad srdce z prsou vyskočí,

okny „modellu pivovaru“

když zřeli jsme si do očí:

Vy z jedné a já z druhé strany

tak z blízka – a nic neviděl

Váš papá, stejně zadívaný

jak my Poupětův na modell...

Pak v jednu skříň jsem ztápěl zraky

v té skříni byla kolomaz –

Vy dívala Jste se tam taky –

sklem na mne a já na Vás zas.

Též u jiné jsem poznal skříně,

že máme stejné názory:

Vás zajímaly ve vitrině,

jak mne, soukenné bačkory...

Leč na konec – ó, hroznou ránu

jsem cítil, když Vás papá ved’

do nádherného restaurantu

a za stůl s Vámi pozased’!

Já odvrátil se v němém bolu – – –

a udiven Váš ptal se zrak,

když stále šli jsme všady spolu,

proč od Vás prchám náhle tak...

Ach, v ty jsem nemoh’ vkročit stěny

já za Vámi, to přísahám:

tam cenník jídel předražený,

a já – já měl jen na salám!...