Dívčí cesta

Tisíci nebezpečími,

možnostmi, nejpestřejšími

projdu, já, dívka větroplach, než docestuji

od strýčka z vinárny v Praze

k matince v Manětíně.

Je teplá zima a vichřice sborem dují.

Nerada opouštím saze,

světla, hluk, šepot s pokušeními,

hovory hostí u strýčka při rudém víně.

Neboť po těch třech dnech, co jsem tu byla,

teprve nyní, když odjíždím, rozumím šarvátce orchestriónu,

útoku, zajetí – a jak je sličná ta surová síla,

v jazzu zlomený meč o srdce zvonu

nad ňadry mými.....

S bohem, zbrocené sklenky, má noční pout hrozně mne blaží,

od večera k ránu, jak bude dlouhá!

Za chvíli začnu cestovat, tramwayí na nádraží.

Šestnáctileté tělo miluje všechno a četla jsem slova: vášeň, touha

rozpaky objevitele neznámých zemí,

zavlhlý dívčí pohled, naděje, dobyvatel a sen.

Ale, až budu za horami, – jen pomyslit a tak krásně je mi, –

až budu přestupovat a vyjdu z vlaku ven

– hloupé žáby pláčou, když srdce jim radostí plesá –

– a až tenhle ten blues uslyším z kolejí na nádraží

uprostřed modřínového lesa,

který se v noci vypařuje k hvězdám.....

– ach, ano!, – ale v Manětíně se ještě mládencům nezdám.....