Dívčí kámen.

Na Vltavy šumném prahu

nade tříští stříbropěnnou

rozvalina s horských svahů

shlíží lící skaboněnou.

Lišejníku plíseň šedá

kryje stěny obemšelé,

parůžky své plavuň bledá

po nádvoří kradmo stele.

Drozd tam píseň sladkou tlumí,

veverka se v mlází krčí

a Vltava teskně šumí

úžlabinou v kyprém smrčí.

Co tu zkázek šumných pluje

po hladině bystrotoké,

co se zlatých bájí snuje

po travině perlooké.

Kdysi v dávných věků šeru

holá tu jen skála byla,

prales hluchý beze směru,

kde jen plavá laň se kryla.

Tehdá stopu plaché zvěři

stíhal zde kdys Jodok v letu,

Jodok, haluz plná květu

v pětilistých růží keři.

Honí zde už od svítání

v doubraviny šerém klínu,

zatím se již soumrak sklání

zvolna k loži Vltavinu.

Tu na pusté bílé skále,

jež se z vodní tůně zdvihá,

netušeně, nenadále

vidina se luzná míhá.

Dívka bledá, divné krásy

– paprsk slunce na západě –

prstem zlatým pohrává si

v rusých vlásků čárné vnadě.

Vřetenko hebounkou přízí

ve dlani se zvolna plní –

oko v snivé dáli mizí

a ňádra se sladce vlní.

Kolem ní po skalní srázi,

kde mateří douška voní,

kůzlat roje bloudí v mlází

a rolničkou bravy zvoní.

V bouřné touhy rozechvění

pohlížel k ní Jodok mladý,

jak tam dumá v sladkém snění

plna něhy, plna vnady.

Jak ji slunce přísvit zlatí

světic září čílko hale,

jak zázračnou boží máti

ve Krumlovské katedrále.

Střela klesla z lovčí kuše,

štvaná laň se v houšti skryla,

ústa mládce v sladké tuše

takto tklivě ševelila:

„Sestup, drahá, ke mně dolů,

schyl se ke mně milojemně,

nakloň srdce mému bolu,

sestup, drahá, sestup ke mně!

Buď si plachou lesní vílou,

či rusalkou v mlžném hávu,

či světicí bohumilou,

skloň jen ke mně krásnou hlavu.

Vyslyš, drahá, moje lkání,

lásky žár mým šlehá lebem,

ó buď mojí do skonání,

zaklínám tě peklem, nebem.“

„Budu tvojí“ – odtušila

hlasem zvonců dívka bledá,

„velím však, by navždy byla

sídlem mým ta skála šedá.“

„Stane se, mé švarné dítě,

zítra již, má holubice,

v práci dá se na úsvitě

rabů mojich na tisíce.

‚Dívčí kámen‘ ať se zovou

čarovábné síně tvoje,

kde nádherou pohádkovou

obklopí tě pážat roje;

duch můj v taji lásky žhavé

na věky se kochat bude –

až i dávno v hrobce tmavé

setlí moje srdce chudé.“

Slyší jej a v bouřném dechu

živůtek se těsný zdvihá,

tak jak dole v divém spěchu

vlnka vlnku hravě stíhá.

Slyší jej a slzu roní,

ve dlaň bílé čílko sklání,

se rtů snivý povzdech zvoní:

„Nuž jsem tvou až do skonání!“

Věčný sen již dávno jímá

bujarého Vítkovice –

po boku mu dávno dřímá –

usměvavá krasavice;

ale kouzlo lásky žhavé

pučí v šeré hrobky klínu

a věsí své zvonce smavé

na tajemnou rozvalinu.