DÍVČÍ PAMÁTNÍK.

Vzal jsem jej, ano v ruce své vzal,

otevřel ve divné tuše,

sladkou jsem vůni v nitro své vsál,

pohleděl do dívčí duše.

Pozvolna ach a nesměle tak

řádky a verše čet’ zticha,

jako když krása padá ve zrak,

jako když vůni květ dýchá.

Ó sladkých veršů těch tajemství,

o nichž snad matka ni neví,

v sežloutlých řádkách celé tu spí

něžné to srdéčko děví!

Ó touhy, snění i naděje,

teplo i žár lásky sladké,

řádečky ty slzou zaleje,

sepřádá ve verše hladké.

Přečet jsem všechna tu písmenka

a teď bych napsal rád zticha,

by mohla číst i zde dívenka,

po čem tak touží a vzdychá!