DÍVČÍ PODOBIZNA

A nezpívala svatých písní

a přece byla tolik svatá,

svítila tím, co oko vysní,

voněla tím, čím vítr chvátá.

Domácích chlebů měla vůni,

průsvitnost vody ze studánky,

skřítkové dobří snesli u ní

své směšnůstky a radovánky.

Zněla jak píseň po údolí,

po drobném luhu prostřed háje,

veselost měla žitných polí

a smích jak na šalmaj když hraje.

Někdy jak zvoničky hlas klinkla

a někdy dálkou jitřních zvonů

objevy zlatých zrnek cinkla,

květinou rozhoupána v sklonu.

Když jeden den ji pohltilo

obrovské město, jeho vřava,

jak všecko na ní rozsvítilo

se nově, jak chce den a dává.

Též pěla písně svaté časem

pod klenbou chrámů, zář kde zlatá,

i písně vsi své svatým hlasem,

však nebyla už dávno svatá.

Královna v kavárně své čtvrti,

jíž flamendři čtou verše k ránu

o láskách, které vedly k smrti

kams do hájů, za městskou bránu.

Zavoní někdy douškou mezí,

skřivanem někdy zašveholí; –

dozrává, sládne hroznů řeží –

leč veselost kde žitných polí?

Zkušená městem kráčí dáma,

družíc se k šeru tragickému.

A ve bludištích lásky sama

si hledá srdce k srdci svému.