Dívčí sen.

Než záblesk rána zlatem vzplál

po jizby rozlit zdech,

Marii na rtu úsměv hrál,

jež v sladkých dlela snech.

To hoch ji spanilý a mlád

jal v čarný vidin kruh,

neb tušila, že má ji rád

on, záhadný ten duch!

Když spatřila ho včera zas,

jdouc ze mše nedělní,

zrak její spěchal v úkryt řas –

jak toužně zřel on k ní!

Však teď, on, sličný rytíř – v snech,

kdy širý kraj si zdřím,

on teď ji tisk’ svých na ňadrech

a v dál kams jela s ním.

Oř sněhobílý, jakby v let

byl vichrem divě hnán,

tmou unášel je – stále v před –

les mizel zpět i lán – –

Tu nebem nízko táh’ se mrak,

z hor hřměl již bouře běs –

Marii bylo úzko tak,

a přec v ní vířil ples!

Kol dusný, nehybný ten vzduch

kůň prorážel jak blesk –

ji v objetí měl statný druh,

a přec ji pojal stesk!

A jeli, dívčin vlahý zrak

se k němu plaše zdvih’ –

on líbal však jej vroucně tak,

on bázně nepostih’...

Též její snivý, něžný duch

v klín opojení kles’:

již nezřela, jak tměl se luh,

jak hustým stal se les.

Již neslyšela bouře hlas,

ni dálných proudů spád,

jen cítila, jak slzy z řas

jí slíbal tisíckrát...

A náhle – divý trysk jich v ráz

je v temnou propast vmet’ –

kams řítili se ve skal sráz – –

Ó hrozný, hrozný let! – – –

Zděšena dívka ze spánku

se vytrhla. Již den

plál v oknech nachem červánků,

ten tam byl strašný sen.

Však cítila, až uzří – jej,

co o něm snila dnes,

že k ňadrům skloní obličej

žár v srdci, v duši ples –

A cítila, že vše on zví,

že šťastný přijde k ní! – –

To duší válo tajemství

jí sladké příštích dní.