DÍVČÍ VÁLKA. (I. Přemysl vdovcem.)

Zamyšlen si v cůpky kroutě hustou bradu

chodí Přemysl po síni Vyšehradu;

o čem přemítá, hned zvíte z mého zpěvu,

až se zhostím lícně knížecího zjevu.

Proklatá to dlužnost výpravného pěvce –

lícně v epu jsou jak oka na polévce.

Měl bych svízel mnohou s dávným majestátem,

nebýt našich mistrů se štětcem a dlátem

jejichž pomocí na křepkou postať v mihu

sbásním dlouhou řízu mythického střihu,

ladně zřasnatělým splývající kmentem,

pestřící se ryzím lidu ornamentem,

a k ní přidám z bronzu esovité zdoby,

jaké k popelnicím druží dávné hroby;

s nohy Přemysl zul dávno střevíc z lýčí,

málo hodící se k slávě panovničí,

pročež navléknu-li důstojné mu škorně,

Winter s Zíbrtem snad rozhřeší mne svorně;

na konec jen zbývá něco do zátopy

černých vlasů, sem tam zapletených v copy,

jakž mu Brožík mladou přiozdobil hlavu

– nyní však již stříbro prokmitá v jich tmavu –:

její pokrývka mi sama sebou dána

v té, jež vlastenecky po mém reku zvána –

známať vám, nechť časy s chodníků ji smetly,

jež kdys jako máku záhony jí kvetly.

Ó vy tulipánky národního jara,

netupím, když po vás teskní hlava stará,

nezřím s pohrdnu na pokolení sivé,

nechválím rty druhů tajným smíchem křivé,

v kavárně když s berním vzpomíná pan sudí,

kterak s hrdě vzdutou, ošňořenou hrudí,

v pestré poděbradce, v přemyslovce s perem

v průvodu se kdysi účastnili sterém,

který záře krojů roztodivných duhou

národního ducha mohutnou byl vzpruhou,

ba i v demonstracích podíl měli časem –

to jen důvěrně nám svěří tichým hlasem.

Nesměji se jim a pravím sobě v duchu:

Odvěký to zákon vývojného ruchu!

Ti kdys proti starým novou dumu vznesli

a jim na zlost pestré její barvy nesli;

nyní, sami šedí, vidí mládež v boji

proti nim se řítit v nových směrů kroji –

však až mladým borcům léta hlavu sklopí,

snad zas vnukům budou směšným terčem kopí

a jak sluníček na jaře rudé krovky

svitnou na vzdor jim – snad nové přemyslovky...

Leč již od čapkových pestrých demonstrací

v dávný Vyšehrad se Musa moje vrací.

Přemysl tam chodí ku předu a zadu

dlouhou trůnní síní dřevěného hradu.

Prokvetavý vous pod rušných prstů klouby

již se v divné stočil závitky a šrouby,

mračnům podoben, jež rozvířeny divě

choulí se a třepí na blankytné nivě,

když ji kalí bouře; tak i rozruch ducha

jeví vous, jejž ruka nepoklidně cuchá.

Pod onou pak čapkou – s lepším vkusem asi

než věk náš ji ovšem dávné střihly časy –

hloub se kloní čelo; vrásek jemné nitě,

sledy vládčích péčí, v husté rostou sítě;

hlasněj’ kruhy zlaté nad kotníky zvoní;

v pospěchu vždy větším noha nohu honí,

na vzdutém že cípu bělostného kmentu

letem jen se kmitá chrpa ornamentu.

V dobu minulou duch ke Stádicům pílí,

v památnou mu věčně polední tu chvíli,

kdy pluh převrátiv, jímž právě líchu zoral,

s chutí jedl chléb, ač téměř v kámen zkoral;

však tu náhle jeví družina se skvělá,

před níž, prostý jezdce, pyšný kůň se bělá

a ten kůň hned lehkým k němu míří během,

stanuv kloní hlavu s dlouhé hřívy sněhem,

pokleká též, okem, prosebně jež vzhledlo,

zdá se na prázdné jej zváti zlaté sedlo.

A pak úžasná ta zpráva poslů lechů,

že jej v náruč zve a na trůn kněžna Čechů,

a ty velké divy: voly vypřažené

skála pohltila, z otky zaražené

vytryskla hned trojí ratolístka svíží,

oříšků již hojných pochýlena tíží,

však dvě uschly rázem – – (Dávno také třetí!

v závorkách můj povzdech ke Stádicům letí. –

Marně hledáš stopy po báječné lísce,

nenajdeš ni Čecha v Přemyslově vísce.

Pravnuk Sasíka – ty v Stádice prý štěpil

Václav, jenž i verše po německu lepil, –

místo jen ti poví, oříšky kde zrály,

jež se českému vždy odváděly králi,

ač mu vhodněji z té lísky uříznuty

mnohdy posílat se měly svižné pruty.)

Vzpomíná dál kníže na plesání davů,

jež ho provázelo jízdou po Vltavu,

až pak na posvátném stanul Vyšehradě,

a jak poprvé tu ve své divné vnadě,

vznešené a cudné, hvězdnou září oka,

vítala jej věštka na prestolu Kroka.

Blaho pak jim kvetlo dlouhou roků změnou;

nebyla mu sice oddanou jen ženou,

jako choti jiných: Povznešena rodem,

knížecího kmene starého jsouc plodem,

z dětství zvyklá dvora leskům, jemným mravům,

s výsostí jen skvoucích zvyklá shlížet k davům,

pozdvihla jej k sobě; než jak malíř liší

světlým oparem od zemských bytost vyšší,

nedůtklivý třpyt jí ovíjel vždy skráně

v očích manžela, s ní prostě splynout bráně

zemanu, jenž před tím v obyčeji sprostném,

vládnul za pluhem jen volkům lísky ostnem,

a nechť místo otky žezlo třímal v hrsti,

nezbavil se nikdy sledů rodné prsti.

Ale víc než stavu vážil rozdíl ducha:

Jeho um byl pouhá přirozená krucha

kovu vzácného; však její zpracovaným

uměleckou péčí skvostem jemnohranným.

Nad to posvátnou až bázeň v dobách cítil,

když jí oko snivé náhlý plamen nítil

vidin tajemných, kmit neznámého světa,

do něhož jen věštců vytržení vzletá.

(A nimb věštecký na Libušině skráni

bliktrem nebyl jen, jímž různí velikáni

našich dob si věnčí pro publikum spánky:

s katheder a tribun, za pivními žbánky

vše teď prorokuje, nejvíc pak se činí

v oboru tom veršů autoři a jiní;

věštci vše se hemží; kdo rým kloudný skuje,

prorokem hned bohy vyvoleným sluje

a již na pythickou třínožku si sedá,

nechť jen cigar dým se kol ní k nebi zvedá.

A jak tajemné si k tomu dává zření,

ač ví každý napřed jeho věštby znění,

přežvýkané všemi věru k omrzení:

o překrásném věku našich šťastných vnuků,

bez daní a soudů, bez válečných hluků,

kdy si národové klesnou do náručí

a ráj v rozvalinách starých řádů vzpučí,

a snad všichni – bože! – dnů těch krašších svědci

filosofy budou, básníky a vědci...

Avšak vidím chmuru nad čtenáře brvou:

Prominul mi jakžtakž parenthesi prvou,

ale při druhé již výstražně mi hrozí,

a snad předem již mě odsuzují mnozí

nejen pro ty vsuvky než i pro nešvarný

loudavý chod verše a rým jednotvárný –

protož zpověď mou nechť slyší blahosklonně

ctění čtenáři, že valně nedbám o ně,

ke svým pravidlům mě nikdo nepřinutí,

píšu pro sebe a ty, kdož stejné chuti,

chci se rozpovídat volně po sousedsku,

závorkami báseň prošpikuji všecku,

a kdo z vás to haní – za každičkým rohem

jiných pěvců houf – – Má úcta! S Pánembohem!)

Rozhněvána lidem, sice okázale

kněžna moc mu všecku odevzdala; ale –

na venek sic sám jen řídil správu země,

lechy vyslechnuv na valném lidu sněmě,

ale nad vše hlasy vladyků a kmetů

zmohlo za krbem pak slovo krásných retů

neb jen mráček jemnou kabonící brvu.

Necítil tu lehkou květnou otěž zprvu:

Do řečí, jak zvykle choť je s chotěm vede,

kněžna jako maní tu tam dotaz vpřede

po veřejných věcech a jak o nich soudí,

a ten soud jak čarem v jeho um se loudí,

že pak nevědomky jak své vlastní mnění

sněmu hlásá jej i ve slov jejích znění.

Ucítiv pak časem, že se kolem šíje

znenáhla mu těsněj’ pouto jemné vije,

vzdorně zatřásl sic hlavou čupřinatou,

záhy však ji schýlil, úž jen znova spjatou.

A hůř ještě bylo: Nesmet’ s Vyšehradu

sňatek Libušin ni její dívčí radu.

Panen sbor, jimž dříve kněžnou zemská správa

byla svěřena, meč soudu, desky práva,

zůstal při ní dál a nechťsi v ženské síni

s kužely jen sedal nyní kolem kníní,

na těch přástkách v šumu zlatých kolovratů

netkaly se jenom zdoby dívčích šatů,

leč i chytrostí a pletich jemné nitě,

mužských loutek sněm jež ovládaly skrytě.

Věhlasné tam děvy starší, přísnobrvé,

v kole družek mladších měly slovo prvé,

nítíce v nich odpor proti mužské vládě,

ostře soudíce o novém věcí řádě.

Však i vdané, choti předních mužů dvoru,

hostmi bývaly v tom ženském soudním sboru,

kde se probíraly pichlavými slovy

kanec Bivojův i zpěvy Lumírovy,

kde se protřepával příští úkol sněmu;

a choť lechova, pak vrátivši se k němu,

za krbem ho znala přesvědčiti hravo,

má-li hlasovati na levo či pravo.

(A tak dosud jest: Ve slavné radě mnohé

zříš jen vážných mužů obličeje strohé,

přemítavá čela s přísných vrásek sítí,

nad níž stříbrem leb neb lysinou se třpytí;

leč by zjeviti svou měla tvářnost pravou

schůze ta, za mnohou důstojnou zde hlavou

shléd’ bys modní stuhy kloboučku neb čepce

na hlavičce ženské, jež mu v ucho šepce.

V takém průvodu by představil se vidu

mnohý senátor i řízný tribun lidu;

ba, dost chuďasů i zjevně nosit musí

pouta svého odznak havraní neb rusý,

tyranky své barvy na mžik nesmí schovat,

bez ní nesmějí se dát ni oslavovat –

Pro ty nemusíš též létat v dobu báje,

můžeš provázet jen třeba výlet „Máje“.)

Zemřela pak věštka; těžce dosud želí

velebné své druhy manžel osiřelý.

Z Libušína, kde své druhdy sídlo měla

a kam stále ráda vzpomínkami spěla,

na svůj dvůr se vrátil od jejího hrobu,

mnoho dní pak ve snách bloudil z koby v kobu,

až jak z omraku se zvolna probouzeje

začal opět vnímat, co se kolem děje.

Spatřil, kterak synek, Nezamysl malý,

přítulně své líčko v bílé řasno halí

Častavě, jež s okem soucitu a lásky

lichotně mu hladí kučeravé vlásky,

kterak z jejích loktů Svatava jej bere,

jak oň Svratka s Vlastou žárlivě se dere,

od něho jak Hodka odstrkuje Radku,

všechny nahradit mu chtíce mrtvou matku.

Vzpomněl tu, jak hlasně v Libušíně lkaly,

nejhluběji těžké sdílely s ním žaly

ty, jež sirotami též se odtud staly:

Libušiny dvorní děvy, důvěrnice,

kdysi samovlády její pomocnice.

A jak postřehoval, kterak něžnou péčí

soustrastně i jemu o závod se vděčí.

Vše, co nalezal, než ztratil vzácnou družku,

po starostech vlády u domácích bůžků,

vše tak zůstalo, jak dobou zvykl tomu:

různá pohodlí a drobné služby domu –

pozorných těch děvic přičiněním svorným

vše dál pořádkem jej ovíjelo vzorným.

Ba, řku bez úhony mrtvé jasné paní,

ještě líp že někdy míval se než za ní:

onať k hvězdám tíhnouc věšteckými vzlety

časem přehlédala všední hmotné trety.

Její děvy sice rovněž o kuchyni

málo dbávaly – tím pilněj’ za to nyní,

vdovec knížecí i ve svém postřeh’ bolu

ledakterou novou vnadu svého stolu,

mnohou libou vůni dosud netušenou

nad okřínů, misek, zlatých hojnou směnou,

které nosily mu hospodyňky samy, –

obletován jimi jako včeličkami,

když za květu lip se sladkou spíží svojí

nad výletem úlu pestrého se rojí.

Hodovnou se hemží – vypudivše sluhy –

motýlů jak hejno ve všech barvách duhy,

samy hlídají též číši pilným okem,

prázdnou operleným čile plní mokem.

Však i jinak stále kolem vládce krouží,

uhodnou brv hnutí a hned kvapem slouží.

O závod se děva s děvou předstihuje

nahraditi zdobně vady jeho strůje:

Postřehši, že sešla spona řízy kusá,

z perel zřídila mu novou Libka rusá;

černá ovroubila Přibka s péčí něžnou

knížecí mu čapku sobolinou sněžnou;

řasno podala mu Vlasta s nachem v líci,

na něž stříbrem tkanou vdechla holubici,

kvetoucí jak v zobci nese jara snítku,

perla jako rosa byla v každém kvítku –

a tak ze dne ke dni všechny závodily,

smutného by vládce osud zlahodily.

Byl jim za to vděčen, za věrnost i tklivou

k choti jeho mrtvé. Jak by dosud živou

ve svém středu měly, všechny její koby

stejně chovaly jak za minulé doby.

Nic tam nezměněno, všechno týmiž řády

konalo se tam jak za kněžniny vlády.

Dále hlídaly vchod k její části hradu,

plnily tam služným ruchem komnat řadu,

aneb s prstem na rtu chvěly se jak vánek,

jakby střehly její věští vzlet či spánek.

Určitá vždy chvíle do síně je širé

svedla kol přeslice Libušiny siré,

jako dřív tam ke svým kolovratům sedly,

jemné tkanivo a bystré řeči předly,

uctivě pak časem k síně středu vzhledly,

jak by viděly tam při kuželi skvělém

vskutku dosud kněžnu s dumně svislým čelem –

onať za živa sic málo příze dbala,

každou chvíli niť se u kužele rvala,

tichnul kolovrat a ruce na klín sklesly,

oči planoucí se kamsi v dálku vznesly,

jakby stíhaly tam tajné světlé zjevy; –

s bázní posvátnou tu mlkly vůkol děvy.

Zasléchal sic kníže dvořan udivení:

K čemu ženský dvůr tam, kde již kněžny není?

Nač roj dívčí dál se na tvé sídlo lepí?

Jinam ať své nesou přeslice a klepy!

Nedbal Přemysl těch výtek bezohledných,

děvic dojímal jej osud, sirot bědných:

Jako včely – myslil – jimžto sudby zvůle

královnu máť vzala, chvíli ještě v úle

úzkostně se tísní mezi milé stěny,

však jej beztak záhy ztratí rozptýleny.

Avšak zůstávaly děvice; půl hradu

sloužilo jak dřív jim zvláštní za osadu,

nepřístupnou mužům – však i v druhé půli

po vlastní si vedly zponenáhla vůli.

Známoť každému, že pro Eviny dcery

plevou závory jsou, zámky tisícery;

nechťsi Modrovous jim třeba hrozí báje,

neztrpí na žádných dveřích pečeť taje,

a když jinak zvědným nemohou tam chtíčem,

smeták všemocným jim posléz k němu klíčem.

A tak nebylo na Vyšehradě záhy

skrýše, jejíž sbor ten nepřekročil prahy.

Vše tam podle vlastních zařídily choutek,

cetek něžných v každý navěsily koutek.

Komnat většinu tak vyzdobily vzorně,

že tam nesměla vjít hrubá mužská škorně

a sám Přemysl jen ostražitě chodil,

aby zářící ten soulad nepoškodil.

Za to nestaral se, co má činit, ráno:

na den celý vše již bylo spořádáno,

jaký vezme šat, kdy najde uklizenu

svoji pracovnu, síň trůnní zařízenu

k státním výkonům, kdy vládčích péčí konec

a že prostřeno již, oznámí mu zvonec.

Ale sladkost, jíž nás dnešek, zítřek žičí

stejně bez ustání, k posledu se zpříčí.

Tak i Přemyslu v tom blahobytu stálém

zastesklo se v posled; zhnusil se mu málem

hanácký ten ráj, kde tonul v medné vlně

a jak v bavlnce byl chován láskyplně.

Úslužně naň číhá, kam jen koli kročí,

libosmavý pohled něžných ženských očí

uhodnouti přání, než mu vznikne v duchu,

a slov dívčích sladkost přimílá se k uchu.

Ač má úcta k trůnu každému se vzpírá,

také srovnání přec do péra se vtírá:

statný hafan, tarač, jsoucí druhem paní,

na mysli mně tane; měkkou hlazen dlaní

z rána do večera; krotce oči chmurné

naučil se mhouřit, rysy měkčit vzpurné;

před pamlskem sladkým, pod lichotou lásky

mordy půl se krčí v přívětivé vrásky,

zdá se, úsměvem že slastným něze vděčí,

ale druhá půle zrádným šklebem svědčí,

že by časem raděj’ masku pravdou změnil,

okem divě blýsk’ a zuby povycenil.

Tak i Přemysl – ó, znovu podobenství

omlouvám, jím nechtě snížit veličenství! –

líce své ač ladí v úsměv přívětivý,

časem přikysle jaks pod ním rety křiví. – –

Přádlo myšlenek se trhlo kročejemi

venku za prahem; čís ruka zvedá lemy

řásné opony, jež východ síně kryje,

a líc mužskou mladou protažená šíje

do vnitř naklání; pod čapkou popeličí,

v jejímž lemu péro sokolí se tyčí,

visí hlavy sklonem vlasy kadeřavé,

jak je do prstenců svíjí mládí zdravé,

černé jsou jak peruť havraní a hrají

leskem do modrava trochu; pod okraji

čupřin s čela svislých k Přemyslu se zdvíhá

jiskrnatý zrak, v němž smíchu rarach číhá;

měkce zvlněných též vousů třásní tmavou

v úsměvu se zuby svítí bělí zdravou.

Vládci hledícímu na obličej slunný

zjasnily se v čele vážné vrásek runy.

„Ctirade, to’s ty ?“ jak ze sna zbuzen vece.

S kuší přehozenou přes bujaré plece

mladý lech již vstoupiv štíhlou postať celou

zjevil, vzpřímenou jak jedle, ořásnělou

pláštěm bělavým, jejž na rameni pravém

spínal třpytný kov; též níže na bělavém

spodním oděvu kov ozdůbkami blýskal

z koženého pásu, který boky stiskal.

A jak v podjaří když krajina se celá

sněhem ještě v posled napadalým bělá,

však přec Jasoň sem tam ohnivými šípy

prostřílel ten rubáš, ztřepil jeho cípy,

v těch pak trhlinách, kdes vedle lesní cestky

viděti již modré zlaté jara hvězdky:

takto řasy rouch, jež bíle ze všad kanou,

místy obrubou se pestří vyšívanou.

Kol nohavic těsných téměř ke koleni

zápleť řeménků se vine po holeni

od krpců, v nichž pružná kráčí noha blíže

lehkým kročejem. „Aj, znáš mě ještě, kníže?“

s jemnou výčitkou se Ctirad vládci klaní

k prsům tiskna ruce; pravou při tom dlaní

třímá věc, jež mužné pravici se příčí:

přeslice hůl štíhlou, která vzhůru tyčí

vyřezaný zdobně kužel, obtočený

měkkým předivem jak chumlem sněžné pěny.

Vládci opět skráň tím pohledem se smuší.

„Šaškem strojíš se? Ten šprým ti málo sluší,“

milce pokáral. „Zdaž oštěp v ženskou radu

hodí se? Teď kužel vládne Vyšehradu,“

Ctirad odvětil. Tu hněv již blýskl okem

knížete a slov se vyrval burným tokem:

„Dosti mám již hrotů nepřejností kutých,

v žerty všetečné a mělké zavinutých!

Vím již, jak vás hněte, že – jich sudby žele –

nevyštval jsem choti družky osiřelé,

že jim dále přeji navyklého bydla

v kobách kněžniných. Já pánem toho sídla,

koho vhod mi, pod svým hostit mohu krovem,

zde se nevážu ni všeho sněmu slovem,

nechť co libo bručí pod svým knírem sivým

mrzout Samoslav. Hleď, míň se jemu divím;

ale ze tvých rtů –“ to mírněj kníže vece –

„ozvěnu těch pletich nečekal jsem přece.“

Vážněji teď také mladý lech se hájí:

„Našly útulek jak onen ježek v báji –

nestěsnily se kob Libušiných prahem

z ostatních též dávno vytiskly nás šmahem,

a teď ženskými jen řízami se bělá,

vrčí kolovraty stolice tvá celá.

Již si sotva troufá mužská noha vjíti

v sídlo tvé, kde v babských svojich cetek síti

zapředly tě zcela; dávno koňů ržáním

nezveselil se tvůj dvůr a chrtů láním,

lovu dychtivých; zbraň kryta rzí a plísní;

boj ni k číší zvuku nezní v řečech, písni;

k tobě vstup nám brání přeslic val. Slyš radu:

Nechceš-li je vybýt, sám si v jiném hradu

nové sídlo zvol; tam veď si mužsky s muži;

zde jen Vlastu zanech vládnout dívčí druži,

Vyšehrad pak zvuč si kolovratů hudbou

Babihradem staň se, tak-li jeho sudbou!“

Chvíli v myšlenky se kníže mlčky hrouží. –

„Zveličuješ,“ dí pak. „Pravda, že mi slouží

v mých též komnatách: však stejně pod Libuší

bývalo v těch pracích, které ženám sluší.

Choti zbaven jsem; zda proto národ žádá

bych též úsluhy byl prost, jíž nepostrádá

žádný z lechů mých: ruk ženských péče drobné,

jež jim chystá bydlo útulné a zdobné?!

A mám synáčka – zdaž mládí útlověké

potřebí též není ženské ruky měkké?!“

„Však jich máš,“ rty onen v úsměv břitký ladí,

„chův a hospodyň, že jedna druhé vadí.

A pak nesoudím, že voj těch Vlast a Svratek

příliš okřínů a dětských dychtiv šatek:

v jejich řadě kdysi za kněžniny vlády

chystaly se země zákony a řády,

boj a mír se strojil; Libušina sláva

splývala též na ně; jejím strážným temem,

vedle obecného zvláštním byly sněmem.

S ohněm kuchyňským se těžko shodnou žrečky,

soudní berly těžko změnit za vařečky!

Chceš-li přece krb svůj také svěřit stráži,

pak nechť pouta pevná s jedinou tě sváží;

beztak závodů těch něžných cíle smělé

pnou se k polovině trůnu osiřelé

po tvé levici; z nich čaku hlavní sice

Vlasta přičítá si, sboru náčelnice

a kdys přední v rádkyň Libušiných davu –

tať již v odvážných si dumách pyšnou hlavu

jistě ověnčuje zlatým po ní skráncem.“

„Nemůžeš-li jinak, bud si děvic háncem,

mne však ušetři! Tvá urážejí slova

žalost mou i vážnost,“ kníže kárá znova.

„Posmíval se’s ženským, že se v klepech tuží,

však oč ubožejší klepaři jsou muži!

Ještě neschlad’ popel po mé vzácné druži,

a již plni marné o mé vdovství péče

vymýšlíte zevšad hrozící mu léče,

kde jen kolem rouška zakmitá se děví;

rusalkou se vám i přísná Vlasta jeví.“

„Kde tu smyšlenky?“ lech na to. „Leda slepý

nezřel by, jak na tvůj každý krok se lepí

děvy dotěrné, a žen by neznal zhola,

kdo by neprohléd’ těch kouzel těsná kola,

v něž tě zatkávají, slova plná medu,

přelichotnou vnadu úsměvu a hledu.

A že Vlastě vážnost na překážku není

v nejpřednějším za tou metou závodění,

že kam jen se vrtneš, své ti lécí vnady,

dosvědčí – Leč, ajhle! sama v důkaz tady!“

Ruku napřahuje ke tkanině vzadu,

která dělí síň od vnitřních prostor hradu;

žena ztepilá ve zvědném hlavy skloně

právě jeví se v té rozhrnuté cloně.

Vlasta! Již sám hlahol toho jména křísí

obraz, v němž se milost s hrdou silou mísí.

Z mlhy, jíž se míhá v dálce mladost moje,

jako sbratřených hvězd oněch jasných dvoje

třpytící se v jitřních parách na obzoru

– spíš jak luny dvě – pár svítá velkých zorů,

hrdě zářících ve zlatohnědém jase,

však i s něžným stínem v sivé dlouhé řase

tajícím sen sladký; spoustou zlatoplavou

kadeře se husté nad královskou hlavou

vzdouvají jak vlny zvichřené, jich pramen

různý, jako v slapech na oblouky ramen

padá nádherné a na běl šíje pružné;

v rozměrech i rázu k mohutnosti mužné

postať vysoká i líce tíhnou tvary

výrazné; přec děvích tužeb snivé čary

jemní přibledlého rysy obličeje,

a zvlášť panenskosti cudný vděk se chvěje

v miloněžném důlku mezi hrdým vzmachem

nosu orlího a svěžím retu nachem,

jenž nad klidným dolním rád se vlní vzhůru,

jevě plachým kmitem skvoucích perel šňůru.

Jak se usmíváte, mladí borci péra,

lícni, kterouž zašlá kochala se éra,

malujíc jen luzné anděly a božky

pilně od tmy kučer po zářivé nožky

ve zvětralém dávno nadšení a vzletě

barvami, jež zbledlé v nynějším již světě

starcům zpozdilým jen zbyly na paletě.

Ale nechť! Má dávná vzpomínka se strojí

vhodně po bývalém junných vzletů kroji

a ty staromodní trópy ošumělé

svítí mi v let mladých svěží kráse skvělé.

Opakuji též: Chci po své psáti hlavě,

ne dle regulí, jež samospasny právě,

ať sloh jakýs dávný z rumů hrabou, smýčí

aneb z brusu nový nad smeť starou tyčí –

mně jak samospasní pedantové všici

protivni též mody slepí fanatici.

Volnosti jsem brancem také v uměn státu,

snáším všechny směry kromě plagiátu,

vše, co ve svém druhu mistrovským je dílem

a má věrný projev duše vlastní cílem –

tu pak jarou mláď, jež na řeč mistra nedá

a z cest vyjetých si dráhu novou hledá,

ovšem veselým též vítám se souhlasem,

anať pokroku je nutným svěžím kvasem,

jen ať unikajíc zvetšelému poutu

šíj zas do modního necpe do chomoutu.

Z upomínek tedy podoba mi svítá,

v níž jak bohyň kněžna řeckým dlátem rytá

všechno zjevilo se mládci důstojenství,

jehož bez úbytku vnady schopno ženství;

ale ku královské Héřině tu kráse

Dianin též hrdý dívčí půvab tká se

v postavě a líci ušlechtilé panny,

která z pod záclony vklouzla do dvorany.

Střelivši jen zorem po Ctiradu zběžným,

zdraví vládce mravem důstojným i něžným

a pak, jakby teprv postřehnula maní

kužel onoho, vtip jeho šlehem haní:

„Aj snad šaškem dvorním chceš se státi, lechu?“

„Nezbývá nám mužům než v tom sloužit cechu,“

Ctirad odrazil, „když místa vážné ceny

v radě knížecí si osobily ženy.“

Vztáhl k němu ruku Přemysl, leč k důtce

nedospěl, neb Vlasta v ohnivé již půtce

sama, odvážného potrestala soka

proudem burných slov a hněvným bleskem oka:

„Již jsme uvykly těm zlostným mělkým vtipům

tupým sic, však žlučí otráveným šípům,

jimiž nepřízeň nás vaše obsypává

za to jen, že dále útulek nám dává

soucit knížete po smrti jasné choti,

sluhám jejím věrným. Proto jen se rotí

sbor váš proti nám, chce nakapat i v tebe,

pane, záští jed, jenž nitro jejich střebe –

to však – jistě vím – se nikdy nepodaří,

tvoje ušlechtilost mrzké pikle zmaří

nízké závisti – Ó, že není vám stydno

proti slabým ženám boj tak vésti bídno!“

Při těch slovech dvojí zdá se vládnout lící:

jednou temnobrvou, s oka blýskavicí

obrací se k lechu: střídavě zas vládce

oslovuje s hledem přitlumeným sladce,

s úsměvem, jenž sama lichotná jest něha;

ale Přemysl těch vděků nepostřehá,

k prsům, na nichž ruce založené kříží,

zamyšlené v temných vráskách čelo níží.

Ctirad však se směje: „Běda, kterak těžka

v krtčí díře sudba ubohého ježka!

Krtek neklidí se s díky hned, ba vzdychá,

když ho skrčeného v koutku osten píchá.

Měj si každá z vás, co měla za vládkyně,

v služeb odměnu; však ptám se po příčině,

proč má dále trvat sbor váš po hromadě

na knížecím, nyní kněžny prostém hradě?

Domovy své máte, k nim se nazpět dejte,

výsluhy své v kruhu rodných užívejte!

Kterým pak již shladily krby dědin rodných,

pro ty knížecích dost hradů jiných vhodných,

zvláště Libušín: tam stráží vděčnou dlíti

drahé popely, prach dobrodějky ctíti.

Co však v tom zde hradě valné vojsko krásek,

který není určen za kolbiště lásek,

ale k pořízením vážným zemské správy,

za štít otčiny, stráž naší branné slávy?

Nadpozemskou měla ducha výsost, sílu

Libuše, a přec, že ku vládčímu dílu

žena nehodí se, poznala, jen druží

obranému na trůn volila být muži.

Komonstvem jen ženským zůstaly jste při ní,

arci příliš četným – svého dobrodiní

nechtěla z vás žádnou zbavit – ; leč co nyní

po odchodu jejím tato ženská četa

kolem knížete svých vděků věnec splétá?

Či jen, k výběru by měl zde vábnou růži,

zatouží-li opět po laskavé druži?“

„Již jsem varoval tě – nedráždi mé hněvy!“

zvolal Přemysl. A rozjitřené děvy,

jíž hrot poslední zvlášť zajel do živého,

zloba sršela na soka jizlivého:

„Hle, jak před slinou, jež slabé třísní ženství,

není bezpečno ni vládčí důstojenství!

Drzý úsměšek i tvým se citům rouhá!

Hle, kam zášť je pudí, nízká závist pouhá,

také nám že přeje dvorního zde chleba

tvoje šlechetnost! Jich hrubým chtíčům třeba,

aby z tvého blízka vyštvali nás, sami

obklopili tebe svými pletichami

a tě strhli cele v surové jen reje

zábav svých. Co stopou libou se tu skvěje

z odkazu po světlé Libušině duši,

vše, co ku života jemné zdobě sluší,

má zde pominout, čím tiché, mírné ženství

muži zlahodňuje sudbu člověčenství;

na dvoře tvém, každý něžných citů kvítek

zajíti má vřavou lovů, her a pitek.“

Ale nezjevil se na knížeti dojem

Vlastou čekaný: dál s temných vrásek rojem

čelo Přemyslovo níží se, však jeví

spíše jiný mrak než na Ctirada hněvy

a jak v bázni oko s Vlastiným se míjí

pohledem, jenž chtivě v jeho tvář se vpíjí.

Pravil váhavě, kams plaše hledě stranou:

„Není s podivem, že vzájemnou též hanou

mužům splácíte; sám odsuzuji cele

jejich útoky a neztrpím jich déle –

avšak poznávám, že vskutku konce sporu

ždal bych nadarmo a klidu na svém dvoru,

zůstanou-li spolu zde ty strany obě,

smíru neschopné. I v každé příští době

všechny výhody; jichž požíváte nyní,

věrné družice mé jasné choti kníní,

zůstanou vám cele, moje vždy vám jista

přízeň, ochrana; jen v různá lépe místa

bude rozděliti dvořenínstvo dvojí:

mužské trvej dále při osobě mojí,

jak to potřeba i slušnost sama velí,

jinde místo měj dvůr ženský osiřelý,

chcete-li jím zůstat v nerozlučném sboře.

Hle, tam zcela blízko, na protější hoře

za Vltavou tyčí ze stinného lesa –

novotou se skvící věže po nebesa

sídlo, nedávno jež teprv dostavěno

Libuší a věštbou její oslaveno

jako vlasti chlouba příští neskonalá –

tam vy, družina po kněžně pozůstalá,

zvolte byt! Duch aspoň její s vaším sborem

vejde tam, kde první měla býti dvorem.“

Mocně dotčena tou řečí Vlasta byla:

Za ní nejprv oči zveličené vryla

s úžasem v líc jeho, jakby jejich zvěsti

ždala, mluvícím že vskutku kníže jesti.

V nadějí pak náhle oklamaných želi,

v prudké nevoli rty blednoucí se chvěly,

vzpínaly se k němu dlaně třepetavé,

jakby zarazit slov těchto proudy dravé,

ba tvář celá vzruchem silným, všecko tělo

jako zachváceno horečkou se chvělo.

Sotva kníže skončil, burná citů vlna,

jížto dmoucí se hruď její byla plna,

bystřinou se z nitra vymkla nezkrocenou,

že až retů lem se lehkou pokryl pěnou;

žalný podiv, lítost nad čak jistých zmary,

především pak hněvu plamenného vary

překotných slov hlučným vylily se tokem.

Při tom zaslzeným na knížete okem

hleděla, však spolu s výčitkou tak břitkou,

že zrak musil sklopit před tou hněvnou výtkou

jako bídný hříšník, znající svou vinu,

před ubohou žertvou ohavného činu:

„Tak – I, kníže, ty ? – Vždyť sotva věřit mohu –“

v nesrovnaném zprvu valila se slohu

Vlastina řeč prudká. – „Konec všemu, vidím;

za chvilkovou víru bláhovou se stydím:

vždyť jsi mužem také, my jen slabé ženy,

každou vaši zvůli snášet odsouzeny,

rabky bez práva pod mužů zbujnou pěstí –

v celý život náš ten kletý okov chřestí!

A přec ani ve snu nemohlo se mihnout

duší mou, že také zklamání by stihnout

mohlo důvěru i v tebe, tebe, kníže –

Hrozný tento úder dopadá všech tíže.

Přesnažnou jsme tebe ovíjely péčí –

Hle! i nejlepší muž takto ženám vděčí!

Aby vyhověl svých zpupných sluhů zlobě,

mrzkým poddává se piklům v žalné mdlobě,

nedbaje na službu horlivou a mnohou

dvořanky své choti nelítostnou nohou

deptá od sebe ven do širého světa –

vítězně se chechtá nízká závist kletá!“

Vzrušením tak všecka zmítala se, časem

břízu mladistvou jak zvíří náhlým třasem

bouře první dech; les dosud kliden celý,

avšak štíhlý kmen, jenž v předu tam se bělí,

pojednou se s vršku k patě zatetelí,

všecek prohýbá se, každou větví švihá,

drobné lupení se valem rozkomíhá:

stejně mocným ruchem vše se chvělo na ní,

sem tam běl se třásla napřažených dlaní

a prst jejich každý nepoklidným kmitem

křivil se a vlnil v ruchu křečovitém,

samy bílé řízy záhyby a řasy

zachváceny údů vášnivými třasy

vlály kol jak vzdmutá vichrem závěj sněhu

v cípů rozletlých a třásní prudkém šlehu.

Knížete se dotkla divá bouř’ ta silně:

v rysů jeho zmatku četl’s neomylně,

že svou vinu s části uznává a želí,

jestliže snad kterýs nevhod zaostřelý

obrat jeho slov dal podnět ku výkladu,

kterýž v jeho návrh, v přátelskou jen radu,

vložil příkrý smysl, cizí jeho chtění,

krutého děv milých z hradu vypuzení.

Však to vše ne slovy, posuňkem jen živým

pronášel a ruky machem chlácholivým.

Za to Ctirad hleděl přepokojně zcela,

zatím úsměšku co lehounká se chvěla

vlna kolem rtů, z nichž propouštěl dál volně

žerty dráždivé : „Ó, právem štkáš tak bolně,

Vlasto ubohá! Jak žalostný je osud,

změnit vládčí dvůr, kde velely jste posud,

za byt s většími snad ještě nádherami,

kde však mezi sebou budete jen samy!

A když postrádati mužských rabů máte,

knížecí nech aspoň sídlo zachováte,

starý hrad, jenž berly panovnické leskem

svítí ode dávna po všem kraji českém,

a sám kníže nechať pro svůj dvůr a sněmy

po jiném kdes koutku ohlédne se v zemi!“

„Co díš posměvačně,“ Přemysl mu čelí,

„vážně nabízím. Hrad mohutný a skvělý,

onde za Vltavou nově zbudovaný

nad říčními prahy, Prahou odtud zvaný,

choti podnětem, leč mého za souhlasu

určen za knížecí sídlo příštích časů –

zřetel na výhody místa k tomu řadí,

blíž pak v kupců Týn tam odtud na podhradí.

Já sám hodlal sic na starém Vyšehradě

dožíti a prvním v pražských knížat řadě

syn můj býti měl; v tom právě okamžení

lepší úvaha však úmysl můj mění.

Do leta i vnitřní v novém sídle zdoby

ukončeny budou: nuže, s té již doby

přenesu tam dvůr svůj s vlády zemské středem;

vy pak, děvice, na Vyšehradě šedém

zůstaňte, zde žijte v míru dál, kam víží

návyk vás i jasné paní stopy svíží.“

Ještě neskončil, již prudce vrtíc hlavou,

máchajíc též k němu dlaní odmítavou,

Vlasta jevila, co po té z vnitřních varů

bouří slov jí trysklo: „Nepřijmeme darů

žádných nadále ni milostí tvých, kníže!

Nad los vyhnanství by krušily nás tíže,

kdyžtě zřejmo jest, že za horlivou službu

světlé choti tvé, za všecku vroucí tužbu

tvou i získat přízeň neunavnou péčí,

nitro tvé jen krutou nechutí nám vděčí.

Raděj nejzáz’ v lesní hranic divočině

uchýlím se s plachou zvěří do jeskyně

a jsem bezpečna, že stejnou cestu zvolí

všecky družky mé. Nechť ryčně zahlaholí

vítězný zde jásot mužských hospodářů,

ničím nestěsnaných rváčů, lovců, psářů,

kteří surových jen choutek pustou vřavu

rozvíří nad hrobem jemnějšího mravu.

Možná, kdys že budeš – pozdě – Hanba! Hoře!

Ctirad povládne na Libušině dvoře!“

Hněvivá tak slova, divé málem křiky,

vzdechem přerývajíc, chorobnými vzlyky,

v očích vášně blesk i slzí majíc vláhu,

vztyčenou k nim třásla ještě rukou s prahu,

a pak za opony chvějnou znikla látkou;

prudký jenom krok zněl venku chvíli krátkou. –

Pokáráte snad, že rozruch slavné děvy

moderního zla vám připomíná zjevy,

nervů churavých, jež nehodí se v dobu

Vlastinu a kazí hrdinky té zdobu;

na obranu dím, že nijak jisto není,

za našich-li teprv časů vymožení

sluší nemoc mít, jež modních dam je metlou,

má-li za matku jen vědu nově zkvetlou,

a pak – naše dámy jistě s tím se shodnou –

nervosa ni není črtou kráse škodnou

v ženském obraze, vždyť opak platí spíše:

churavý ten přídech zvláštním kouzlem dýše

z líčka bledého – že pravda, ctěné krásky? –

opojnou též vůni dává květu lásky

– že v tom jist mi souhlas mladých seladonů,

ku hrám spěchajících sladkým do salonů?

Arci, manželé pak leckdy jinak soudí –

však to šosáci jsou, starosvětští bloudi,

které netěší ni k Benátkám a Korfu

plavba s ženuškou, ni lázeň v Heringsdorfu,

kteří předpotopně o jakýchsi pravých

snějí ženách – družkách bodrých, smavých, zdravých –

Zdravých – – bože můj ! Čím salonní by žena

nad žen prostých zástup byla povznešena,

kdyby nebránil jí útlých nervů zmatek

v každé práci; péči hospodyň a matek,

kdyby nenutil jí cizí jezdit dálí,

s hejnem doktorů styk pěstovati stálý,

sterým vrtochem vše kolem sebe týrat,

pro manželův doutník v slzách, křečích zmírat!

Vždyť i mužská mládež v posměchu má cele

radu šosáckou: „Duch zdravý v zdravém těle.“

Mozek normální, sval křepký – jaká všednost!

jak s tím vyšinout se možno nad prostřednost!

Považte jen pěvce, mistra dláta, malby,

který o kolečko více nečítal by,

jenž by projevoval v umění a žití

normální jen vnějšek, myšlení a čití,

jenž by chorobností nevynikal z davu

v posuncích i činech, vkusu, citech, mravu!

Leknínem jen voda září, která hnije –

trochu perverse je duší poesie.

Jako děti pouchoř nad ovoce zdravé,

vkusu výrostky zvou duchy vybíravé

a kýs v nitru kaz i ženské slouží kráse,

jako v luznější nach broskev odívá se,

kterou hlodá červ. A nad jiné se zvýšit –

nechť si jakkoli –, od průměru se lišit

bratří svých jak bytost vzácnějšího druhu –

znáte ji, tu hlavní tužeb našich vzpruhu!

Ó jak rozkošné, když kroužek geniální

v každém prstů hnutí vzácně anormální

s čirým pohrdáním shlížet může s patra

v nízký prach, jímž hemží duševní se chátra,

vtipu kopřivami hlupce tyto žehat,

novot raketami v tupý zrak jim šlehat!

Skutečné neb mněné rajky duhoperé

právem obyčejné tupí vrabce šeré,

že jim nepřál talent aneb otcův sáček

nad jiné se vznést jak zářný ohniváček.

Vůbec – pohrdat, ať pro ducha neb jmění,

rod neb modnější jen třeba ustrojení,

pohrdati množstvím, které nevyniká, –

v tom je pro snažence vnada převeliká:

Chceš-li všelikou pak ztratit bližních úctu,

přiznej se, že prostým člověkem jsi z tuctu.

A já přiznávám se – spínejte si v hrůze

ruce nade mnou! – že k duševní té luze

patřím také, k vrabcům pra-praobyčejným,

jsoucím pro posměch vám rajkám čarodějným:

Plebejcem jsem ducha, všedním, bez nervosy,

bez okkultistské neb nihilistské pósy –

moh’ bych také nové za hranicí heslo

zachytit, jež dosud k nám se nedoneslo,

neb se aspoň přidat k četě pod praporcem,

jenž k nám přenesen už jiným světoborcem,

a pak zasypávat posměchem a hanou

vše, co dosud v hloupost věří překonanou –

stáří mé tu není závadou, neb jiní

k junným směrům trou se navzdor vlasů jíní,

šťastni jsou, že věčně mladými se zovou,

a též s posměchem do našich šedin klovou –,

moh’ bych tedy s nimi junákem se líčit,

moderní kýs prapor divosmělý tyčit –

ale pravím vám: jsem plebej k morku kostí,

se všední se nejradš družím prostředností,

nechci ničím zvláštním, zhrzený ty dave,

nad tebe se pnout; ba švarné děvče zdravé

stavím nad nejtenčí víly poetické

neurasthenické a psychoneurotické.