DÍVČÍ VÁLKA. (II. Dívčí sněm.)

Ó, že dávno již své sněmující ženy

napsal „Gracií ten mazlík nezvedený“,

Aristofanes! Jak moh’ jsem aspoň novou

zlatonosnou blýskat hrudou myšlenkovou!

Nyní kritické jen zavděčím se chase,

po plagiátech jež v Čechách hlavně pase,

jimiž nejlíp možno literáta zničit

a svou sečtělost do výše jasné vztyčit,

ač z nich mnozí v každém nápodobit hnutí

sami slavné cizí kritiky se nutí.

Ale nechť! Za slávou nejsem divý honec,

jak vám prvního již zpěvu hlásal konec,

a pak mním, že věci, jak se mají nyní,

čirou původnost snem nedostižným činí:

Kdo chce zblo jen prožít světa skutečného,

nestačí již píli ruchu horečného,

který milionem per od rána k ránu

v Evropě i s oné strany Oceánu

tvoří divné luhy smyšleného světa;

již je po přehledu vší té spousty veta,

že sám sebe marně kontrolovat žádáš,

zdali nevědomky kohos neokrádáš,

a že možné všecky, nemožné i látky

dáno dostaly se jiným na rozchvátky.

Ostatně, co látka? Z nejdražšího kovu

břídil slátá brak – zdaž mistr nemá znovu

vzít jej, roztavit a po svém klénot zrobit,

jímž se teprve vkus pravý může zdobit?! –

Sotva poslíčkové Zory zlatoprstí

obzor posypali růží prvou hrstí,

panen zástupy, hrad tiše ostavivše,

řeku na prámu a člunech přeplavivše,

dostihly již místa smluveného včera

v dole pod Vidovlí. Za časného šera,

nežli bydlitelstvo mužské Vyšehradu

procitlo, sem v tajnou vybraly se radu

na druhou až stranu do skrytého v lese

údolí. Zde palouk mezi chlumy stře se,

stříbrný jímž potok v oklikách se točí;

jako tisíc velkých zlatobílých očí

květové tu terče svítí v bujné trávě,

vysoké až po pás, v plné jarní slávě.

Po zeleném svahu k potoku až dolů

v pestrém skupily se děvy polokolu;

vedle stojících se jiné na luh kladou,

ana nejvýše nad mnohou jejich řadou

na omšeně skalce z šípků zkvetlých čnící,

Vlasta týčí se k nim obrácena lící

a svou řečí radu začíná: „Jsem jista,

že již víte všechny, jaký los nám chystá

lechů nenávist a slabost Přemyslova.

Nechci hněv a lítost, hanbu jitřit znova

zprávou o srážce, jež dosud krev mi vhání

do lící; z vás mnohým sama bez meškání

sdělila jsem vše a tyto druhým jistě.

Avšak mimo hrad, na bezpečnějším místě

bylo třeba volně radit se, co dále

činit nám. – Ó rcete, sečkáme, až v mále

s hanbou vyhnány z míst naší někdy slávy,

kde jsme třímávaly otěž zemské správy

s kněžnou věštkyní, smět budem za posměchů

škodolibých, řadou vtipkujících lechů

stěhovat se na hrad, jí též zbudovaný,

však teď z milosti jen knížetem nám daný

za útulek v nouzi, za vězení spíše?

Či snad bude líp, když v novém středu říše

na pražském tom hradě, dovrše jej skvěle

sám on usadí se ve svých milců čele,

my pak v sídle knížat starém zůstaveny,

kde již ponechá v plen spárům času stěny,

budem obcházeti jako smutné stíny

po hřbitově pustém slávy Libušiny,

v památníku prázdném, opuštěném, holém

scházet pozvolna jak vetché zdivo kolem,

zapomenuty příst minulosti dumy,

až tu popel náš jen zbude mezi rumy?“

„Ne, ne!“ zabouřilo, mnohé hlasy k tomu:

„Rozejdem’ se radš!“ „Leč kamo půjdem’? Domů?“

Vlasta namítá. „Z nás jedny bez rodiny

najdou rodný dům, již cizí, nehostinný;

jiné, nechťsi bratry, sestry stihnou třeba,

nevítány ztenčí skrovného jim chleba;

a též které vše tam shledají, jak bylo,

přijdou s cítěním, jež v jiný svět se vžilo.

Zapomnít-li možno volnosti a moci,

jež nám přáno seznat – do potupné noci,

v které sudba věků ženskou bytost hnětla,

vrátiti se z hrdě poznaného světla?

My, jež s kněžnou vedly otěž zemské vlády,

máme snášet zas žen staré rabské řády,

krbů nízký trud? Tam bratřím mladším sloužit

pokorně, snad jako po spasení toužit,

kýs-li muž k nám okem milostivým zbloudí

a nás přestárlými ještě neusoudí,

by z nás učinil – ne stejnoprávnou družku,

ale bezvolnou jen loutku svou a služku?“

„Chraňte, bozi!“ prudká Častava tu děla,

„já se nevrátím, a která z vás by chtěla?

Slunily jsme spolu skráně v krásném jasu,

společně též čelme chmurným změnám času!

Nechť si vůdkyně nás opustila světlá,

zachovejme svaz, jejž moudrost její spletla,

zůstaňme tím vojskem, nechať osiřelým,

jež si zřídila, svým prodchla duchem skvělým!

Jestli kníže, málo její odkaz váže,

s hanbou vládčí dvůr nám opustiti káže,

samy zařiďme si jinde sídlo spolné –

dosti v pralesích kol čeká půdy volné

na klučící dlaň, však toporem též mávat

dovedem’, hrad stavět, chléb si obstarávat.“

„Schválit radu tvou mně slabší víra vadí,“

Radka opatrná její oheň chladí.

„Nevěřím, že správně ceníš naši sílu,

dosud v duševním jen vycvičenou dílu,

kuželu jen slabou navykly jsme ruku,

ne však rýči, pluhu, loveckému luku.

A pak uvaž: Kdyby z lechů po okolí

napadl nás branně zpupník kterýkoli,

k boji neschopná jim věru neodolá

naše družina.“ Leč Svatava tu volá:

„Nosila jsem sice meč jen před Libuší

na soudě; leč v půtce vlásti jím a kuší

dovedla bych také!“ „I my!“ po Častavě

v pochvalné hlas mnohý přidává se vřavě.

„Nechci naši pleť pod mužskou,“ – Libka praví –

„rabsky snižovat; leč každou jinam staví

sama příroda, z nich každá v jiném předčí,

něco ženám líp, a jiné mužům svědčí.

Samo ustrojení ženských těl a duchů

z dávna bitevních je oddaluje ruchů –

horší nejsme tím, zas nad muže nás jiná

mnohá staví vlastnost, snaha v míru činná.

K čemu v tom se zkoušet, od mlh nepaměti

co vždy zůstávalo cizím naší pleti?

I když pozbudeme knížecího chleba,

byt si řídit vlastní nebude snad třeba:

Nad půvabnou Mží v Brd věnci roztomilém

Tetín vypíná se z borů pod Damilem,

kde se k nebi vznáší oblak dýmu stálý

z hojných obětí, jež v kole žreček pálí

sestra Libušina, učíc řádem správným

sloužit bohům spasám, zpěvem starodávným.

Pojďme tam! Buď ve svou družinu nás vřadí,

neb krov bezpečný nám skytne na podhradí.“

„Že jsi Kázi ještě – “ Vlasta posmívá se –

„nevzpomněla, která chválou rozplývá se

ženské otročiny, krotce hlavu chýlí

v jařmu neurvalé Bivojovy síly...

Ne, ne! Hrady ty jsou pro nás nehostinny:

obě sestry jistě služky Libušiny

málo příznivým by uvítaly videm,

která, mladší, na trůn zvýšena kdys lidem. –

A ne pouze o nás, četu osamělou,

v boji velkém jde, leč o věc ženství celou,

o vznešený prapor, který v machu smělém

Libuše nad věštím rozvinula čelem:

Po barbarských věcích uhnětená žena

vztyčila se, z tupé mdloby probuzena,

poznala, že není pouhou rabkou bratří,

práva stejný díl že sestře volné patří,

ba, že šťastněji než hrubou mužskou silou

zemi vládne se žen myslí ušlechtilou.

Sami bozi přáli obratu, neb syna

neměl Krok a vzácná moudrost Libušina

zářila tak mocně, velkost v každém směru,

že lid kněžnou zvolil tuto jeho dceru.

Ne však pro osobu svoji pouze vesla

říše jala se – vše ženstvo k moci vznesla:

nás hned povolala za svou radu užší,

ženy správy zemské byly vlastní duší,

a zdar vlasti klidné, utěšeně zkvetlé,

prospěch ženské vlády dokazoval světle.

Bohům žalováno buď, že nevázanou

mužskou sveřepostí, drzou hrubce hanou

kněžna útlocitná odradit se dala

ód slavného díla. Choti sice vlády

berlu předala, leč v rabské staré řády

zpět nás nesklonila: Vlastním po výběru

muže, jehož krok by po svém vedla směru,

zvolila si sama – po sňatku hned žezlo

z ruky Přemyslovy v její zpět se svezlo,

v něm svých záměrů jen měla konatele,

ba i dívčí sbor náš zůstal při ní cele.

Nuže, teď-li kníže zvrátit od kořene

její dílo chce a z hradu pryč nás žene,

svůj si vlastní okruh najděm’, samostatně

v jejím duchu dál tam postupujme zdatně!

Dosti nás, že brzy svornou sobě pílí

sídlo zbudujem’, a stačí naše síly

k obraně též prvé, po čase pak svaly

k dílům válečným cvik ztuží vytrvalý.“

V bouři souhlasu se ještě Radka hlásí:

„Leč kde vzíti zbroj? Ty za našimi pásy

lehké tesáčky jsou spíše tretou zdobnou,

ke skutečné, pravé zbrani nepodobnou.“

„Záměr mnohoslibný v mé se mysli hraní,

jenž i zásobu snad přinese nám zbraní,“

Vlasta dí. „Jak víte, odtud blízko v lese

Motolovo sídlo opevněné pne se.

Znáte lecha toho, obra huňatého,

slombidlo to líné břicha baňatého,

který po den celý bručí jen a kvasí,

pak i nocí k ránu věčnou žízeň hasí,

vzhledem divous, dbá jen klidný o požitek,

tupou hlavu má, v ní stále mlhu pitek.

Myslím najisto, že v tuto dobu ranní

ještě chrápe upit do mrtvého spaní

s celou družinou; snad s vypitými žbány,

stráž se válí tam u nezavřené brány

a my vejdeme jak v zámek spáčů z báje,

opanujem pelech hýřivé té láje,

nežli hustou mlhu z očí sobě vytře.

Ne-li, dovedem’ též jinak tamo chytře

dostat se: Že kněžnin popel v Libušíně

uctít putujem’ a cestou v jeho týně

chceme vyřídit, co uložil nám kníže,

lstí tou opentlíme lecha bez obtíže,

zámince rád bude k novému zas kvasu,

a my zmůžeme pak snadno zpitou chasu.“

Souhlasnými návrh uvítán byl hluky,

Vlasta k tichu však své napomíná pluky

a hned řadí je i dává moudrou radu,

jak se ostražitě lesem krásti k hradu.