DÍVČÍ VÁLKA. (III. Motol.)

Kam teď činžákové pražské moře valné

obruby své krajní šíří pěny kalné,

předměstského rmutu nejžalnější vlny,

nové ulice, jež staré bídy plny,

domky v nudných řadách, puchu sluje dusné,

schátralé, než ještě oschly římsy hnusné –

již jak pouhý sen to v daleku se tratí,

že jsme chodili tam sníti, milí zlatí,

pod kvetoucí větve, po městském tam hluce

oddechnouti sobě v trávě, s Máchou v ruce.

Jak tím více teď, v tu zabloudivše stranu,

v duchu kydáme na městský nevkus hanu,

který starobylé krásy v nitru hubě,

nejhorší svůj výmět šíří na obrubě,

v nudy poušť a hnus kraj kol dokola mění.

Tuskulí kde barok smál se pod zelení,

pás kde těšil sadů, hájků, vinohradů,

brlohy teď nouze v továrnickém čadu

šerednými v kalu straší ulicemi –

takové již mnohde naší Prahy lemy,

a dál místo trávy, klasů, květů, stromů

ohava jen k tomu cihelen a lomů.

Musí-li již pokrok města rozpínavý

rušit původní niv, sadů rámec smavý,

stýská-li si také stavitelství nové,

že mu brání krás jen starých nadšencové –

aj, proč město chráníc s horlivou si snahou

starých uměn odkaz, předků stopu drahou,

Dintzenhofry nové neodkáže v místa,

kde dál do šíře zas pokročit se chystá,

tam by – místo kácet starou Prahu v rumy –

na prostorách volných jevili, co umí.

A dál za výstavou moderních těch divů

věncem vill a sadů zvolna v širou nivu

moh’ by městský přejít shluk a shon. „Tvá rada

hodna poety, leč praktická v ní vada:

Rci, kde ve tvé Praze zlepšené pak zbude

místo pro lid práce, domácnosti chudé?“

Pravda, háček zde. Však odpovídám na to:

Což jsou krásny pouze mramor, bání zlato?

paláce jen drahé? Mnohá vísky chýše

starosvětská vděkem vzácně milým dýše.

Musí-li jen strašit nevkusem a nudou

domy pro domácnost skromnější, ba chudou?

Umění můž’ vhodně i zde úkol řešit,

stejně chudobkou jak růží oko těšit.

A nechť na tisíce jiných „ale“, soku,

čtu ti v ironicky přimhouřeném oku,

nechť si po rozvoji socialním střílíš,

nepřátelském kráse – mne tím neomýlíš:

Vřele k socialní korouhvi se hláse

nevěřím, že pravé hrozí škodou kráse,

k té i k dobru stejně pokrok mířit musí,

jinak byl by pouze zdánlivý a kusý.

Avšak nechci psáti pojednání v rýmu

o zkáze, jež hrozí „severnímu Římu“;

Mrštík Vilém kdysi, mladý rytíř jarý,

vyjel do boje za Prahy klenot starý,

jako nový Jiří v tlamu jedovatou

draku ťal, jenž pýchu rval nám stověžatou,

zdálo se, že konec sani přeohavné –

reku čest, neb leccos v bitvě spasil slavné! –

avšak bestie ach! živa ze své sluje

opět vylézá, a přece triumfuje,

jenže jinakým teď – chytrým, volným krokem:

líčíc pokání před veřejnosti okem,

s hlukem ušetří kdes památnosti sšedlé,

ale potichu hned jinou zboří vedle,

a tak přece v jedno, pozdější jen ráno

z nenadání dílo bude dokonáno:

Pod hradčanským c. k. rumem Malá Strana

ve slohu se zjeví hodném Tamerlána. – –

Ej, rád proroctví již nechám, zpět se nesa

v soumrak pradávného Košířského lesa,

vedeny kde Vlastou v opatrné tiši

děvy k Motolově tíhly hradní skrýši.

Nesahal až k valům les; před hradbou z kolů

po svahu a dále ještě plochou dolu

lučina se táhla s květů zdobou smavou,

i sám hradu násep zelenal se travou.

Růže na něm plané rděly se, a kůly

po hřebenu jeho valně pořídnuly,

sem tam nakřivené, shnědlé, povyhnilé,

jako ve stařecké dásni zuby zbylé.

Celkem bylo zřít, že v dlouhých letech míru

zapomněl již hrad ten bojovného víru.

Spíš jak zelené se pahorky tu pjaly

za smaragdnou loukou bezstarostné valy,

místy balvan z nich, jejž samet mechu halil,

v před se do příkopu zarostlého svalil,

puklice kde listů býlí všeho rodu

kladlo na hnijící, zelenavou vodu,

pod rákosem hrdě do vysoka vzpjatým

leknín svítil, stulík, květem sněžným, zlatým –

při té dávné hradní selance se hříží

z paměti mé obraz jarní barvy svíží,

spatřený kdys cestou: šedé rozvaliny

s malé skalky snivě zřely do lučiny,

před nimi pak náspu zarostlého zbytky

s pestře planoucími ve štěrbinách kvítky

– tuším, že to bylo v lukách před Okořem –

zelenaly se nad lučních travin mořem.