DÍVČÍ ŽEL.

Pod jasanem v tmavém loubí

Dívka často sedívá,

A když zatmí večer doubí,

V trudu srdce kvílívá.

K zemi kloní očí jasných,

Hořem blednou tvářinky,

Tesk jí vane z ňader krásných,

Z oček plynou slzinky.

Pročs mé lásky svadl květe,

Cos můj život sladíval?

Všes mi odňal, lichý světe,

Číms mne jindy kojíval.

Blaho mé spí v tmavém hrobě,

Srdce nezná radosti,

Hořce lkám tu v teskné době,

Kvetouť kolem bolesti.

Na hřbitově v hoři plynu,

Tamť můj leží milenec,

Slzíc outlá kvítka vinu

Zesnulému na věnec.

Větřík věje přes hrob tíše,

Kvítí leje vůni mdlou,

Duše moje ledva dýše,

Rozvažujíc ztrátu svou.

O! v jak svaté blaženosti

Zňal se outlý život můj,

Když ve stínu letorostí

Cit mně vroucí svěřil svůj!

V přesladkém když políbení

Mne si k srdci přivinul,

Tu mně život v sladkém snění

Co máj zlatý uplynul!

Teď mé srdce v krutém hoři

Věčnou touhou umdlévá,

Denně nový žal si tvoří,

Oko slzy vylévá.

Zatměli se dnové jasní,

Svadni, outlá mladosti!

Žití mého světlo zhasni,

Uvadlyť mé radosti!