Dívčin nářek.

Každému sic jednou v plné kráse

Blaženého žití stkví se květ;

Ale brzy uplynouti zdá se

Bystře, jako střely ostré let.

V chvílce voláme již smutně: „Kde jsi,

Štěstí roztomilé! – kde jste plesy!“

Běda však jen truchlý nazpět hlas

Odražený, nám se vrací zas!

Osude! – vší radosti mne’s zbavil;

Otce vzal’s, i drahou matinku:

„Jiným štěstím odplatím,“ jsi pravil,

„Milou darem dám ti dušinku!“ –

Tus mi dal! – i v rozkoši jsem ploula,

Mezi dívkami jsem šťastná sloula;

Nyní nejkrutějších cítím pout,

Svět jak strašný pouště jest mi kout.

Na bojišti! tam můj drahý hnije!

Smrt ho slávou tam již ukryla!

Mnohá dívka věnec z kvítí vije;

Já? – ach! – já jej darmo uvila.

Ztráta blahosti mne jala želem –

Sama nyní truchlím v světě celém.

Smrt až tmou mé oči zamračí,

Nájemník je tvrdě zatlačí.

Dřímej! – sladce dřímej, muži drahý,

Tam pod Lipskem v rovném topolí!

Tebe ráj, mne jesena stín blahý

Těší, červík, kde se popelí.

Nechť si bránkou větřík noční škrtá!

Ať i v shnilých rakvích červ si vrtá!

Půlnočních se nestrachuji dob.

Blaženost mi vrátí zase hrob.