Dívčin skon.

„Tiše, tiše ona dřímá,

klidný sen ji v náruč jímá,

srdce ještě v prs jen hřímá,

čelu krůpěj přemnohá.

Ó, vy žhoucích retů dechy,

co as věstí vaše spěchy

duší mojí bez útěchy? –

Děvuško, ty ubohá! –“

„Miloušku, nech spáti oči,

kam se hled jich smutný točí,

proč je zase rosa močí?

Spěte, očka, spěte jen.“

„„Máti, máti, hle tam plyne,

z bílé řízy ruka kyne,

blíže teď, teď v dáli hyne.““

„Ztiš se, snů to přízrak jen.“

„„Ne, ó, ne, vždyť záře ranní

oknem padá jasně na ni.

Ó, ty krásná bílá paní,

marně kyn tvůj nevolá.

Jdu, již, jdu. –“ „Ó dcero, dcero!

vždyť se jizba halí v šero

a po nebi tísícero

jasných světel plápolá.“

„„Svítá, svítá, moje máti,

cítím ranní větřík váti,

červánky už vidím pláti,

den se budí růžový.““ – –

„Běda, hled tvůj v prázno zeje,

chladný pot se skrání leje,

na třesoucích rtou se chvěje

těžce dech ti zúžený.“ –

„Běda, srdce tluk se tají,

křečovitě prsty hrají

s peřinou, rty šepotají

hlásky v divém neladu.

„„Otevř, máti, dusno tady,

jara dechy ze zahrady

píti chce ten život mladý,

okřát v jejich prochladu.

Slyšíš, jak to ptáče zpívá? –

Ach, už tichne – vždyť se stmívá –

nocí píseň nezaznívá,

a to ptáče jde už spat.

Matinko, ó zanech pláče,

po snu touží mdlé to ptáče,

a má duše nejináče

žádá sobě zadřímat.

Neplač, máti, sladce mříti

těm, již dokuď musí žíti,

v srdci jenom bolest cítí,

v duši jenom těžký žal.

Láska moje oklamána,

duše moje rozervána,

v srdci, v srdci pálí rána,

kéž by s ním již bol můj spal.

Matko má, ó neklň jemu,

drahýť posud srdci mému,

vždyť on ráji neznámému

tato prsa otevřel.

Co je život beze cíle,

prázný touhy světem píle? –

Jediná je lásky chvíle

hodna, aby pro ni mřel.

Prchlo jaro mého štěstí,

naděje list svadlý chřestí,

smutnou jeseň mlhy věstí;

matko má, ó nech mne jít.

Nech mne jít, kde ticho vládne,

nech mne jít, kde bouře žádné,

tam, kde více štěstí zrádné

věnce klamné nemůž vít.

Já to kvítí milovala,

po své lásce se ho ptala,

zdali, že i kvítka lhala,

též se na ně horšit mám? –

V poslední mně stelte lůže,

chudobky a plané růže,

sladce na nich spáti může

tělo cizí útrapám.

Z dřeva stromu lípového,

svědka druhdy blaha mého,

v bílou rakev milka svého,

matičko má, vložit dej.

Polní vínek ve vlas řasný,

v rukou spjatých křížek spasný,

na prstu ten kroužek jasný

drahoušek tvůj spící měj.

V šaty jako sněhy padlé

ustroj, máti, tělo schladlé,

by, nechť žití její svadlé

nevěstu měl švarnou hrob.

Bílý šat mám v skříni dvojí.

Starší zdob mne k svatbě mojí,

v nový nechť se sestra strojí,

až se dočká blažších dob.““ – –

„Moje dcero!“ – „„Tiše, tiše!

viz, tam anděl z nebes říše

,Vejdi v ráje( – hvězdnem piše –

vzletám, vzletám bezděky.““

„Dcero má!“ – „„Hle! světy planou,

vstříc mně božské dechy vanou,

s Bohem, máti, na shledanou,

krásný světe na věky.““