Dívčin stesk.

Slunce jasně svítí,

větřík mile věje,

fialka se skrývá,

růžinka se směje. –

Ach což všechno platno,

když tu není Tebe,

mého srdce slunce,

potěšení, nebe.

Ty ležíš na lůžku,

vše Tě opustilo,

co Tě milovalo,

co Tě potěšilo;

jenom ona žena –

bledolící nemoc –

je u tebe ve dne,

je u tebe přes noc.

Na tom našem okně

roste mnoho kvítí,

já je zalívala,

chtěla věnce víti:

nesmrtelka roste,

myrta ale vadne –

to že moje radosť

pomalu mi chřadne.