Dívčin žal.

Jarní slunce zkřísilo

Mnohé čarokrásné kvítí,

A však žádné z nich necítí

Blaho krásy své.

Po sadě se prochází

Zpívající panna smutná:

„Jen ke mně jsi ty ukrutná,

Matko přírodo!“

Květiny jsou bez citu,

Krása blažit nemůže je,

Krása odepřena mně je,

Ale dán mi cit.

V ňádra má je vložena

Jiskra touhy – znám já lásku,

Blaho však jejího svazku

Nezná srdce mé.

Svazkem tvorů krása je,

Krásy tolik ach vůkol mne,

A zde živý mučí bol mne:

Že jsem bez krásy.

Po sadě se prochází

Zpívající panna smutná,

„Jen ke mně jsi ty ukrutná,

Matko přírodo!“ –