Dívka a slunce.

Stála dívka na poli,

dívala se k slunci,

až jí modré očičky

přecházely slzmi.

„Hoj! ty jarní sluníčko,

ty daleko vidíš,

vidíšli pak milého

na dunajských polích?

Bílý nosí kabátek

a po boku šavli,

a má oči modrounké

jak to tvoje nebe,

a má lásku horoucí

jak to teplo tvoje!

Zdrávli, hocha pozdravuj,

že ho v srdci nosím

jako vzácnou perličku;

pakli ale krvácí

z rány v bílém těle,

pakli leží zabitý

sám na šírém poli...“

Zajiklo se děvčátko –

v srdéčko je pichlo –

usedlo si na zemi,

v zem se zahledělo.

Přes zlatou tvář slunéčka

mrak se černý hrnul,

a přes duši děvčátka

strast černější mraku.

A v krajinách dunajských

ležel v šírém poli

ve své krvi mladý hoch

a vypouštěl čistou duši,

s duší lásku překrásnou...