Dívka a Zrcadlo.

Bětolince neštovice

po tváři se vysypaly,

jejíž roztomilé líce

nemilostně rozdrápaly.

Sotva že se uzdravila,

již, již u zrcadla byla,

by se v vroucý radosti

divila své pěknosti.

Ale Bože! víc než pekla

škaredé se tváře lekla;

hrůza celou zdřevěnila.

„Pán Bůh semnou! co se děje?“

ruce lomíc promluvila:

„Ne, ne, nemůže to býti,

abych měla krásy zbýti;

zrcadlo se mi jen směje.“

Hned je, jak to vymluvila,

na caparty rozdrtila.

Tak se častějc s pravdou děje.