Dívka bdícý.

V modrošeru hvězdy zapadají,

Jitřenka jen na mne hledí bledá,

Všude ticho – kohouti jen pějí,

A mně cosy – cosy spáti nedá!

Již se rosa na květinkách třpytí,

Já jen sama stojíc u okénka

Čítám chvíle váhavé a zsýlám

Těžké vzdechy do šírého venka.

Bože! vždyť jsem já nic nezavedla,

Že mně ouzko tak, a jaksy bědno,

Mým že srdcem temná bázeň zmítá,

Neznám, nevím zblouzení ni jedno?

Ne, ne, vinny neznám! – Proč pak ale

Při tom jeho obraz stále vidím?

Vždyť jsem mu jen jednou v oči hledla –

Tomu jedině se sama divím!

Přijdiž, sníčku zlatý! ukonejši

V náručí svém moje srdce spiaté,

Zažeň bázeň, zažeň bdění teskné,

Vrať se, sníčku! vrať se spaní zlaté!

„Nevrátím se, rozmilá dívečko!

Ještě mnohé noce budeš toužit,

U okénka stávat, rána žádat,

Po něm vzdychat, milostí se soužit!“