Dívka nemocná.

Lékař, co k nám chodí, nazývá

Pouhou nemocí mou lásku pravou;

Snad sám třeští, vždyť se cítím zdravou,

Svatému se citu vysmívá.

Starec necitný jest nečlověk,

Proti lásce předpisuje lék.

Jest to pouze první milosti

V prsou kouzedlné probuzení –

Proniká mě celou opojení,

Žiji všecka v nové citnosti;

Vemte mi ji, jistě mrtvá budu,

Nechci žíti bez tohoto pudu.

Vaše rada se mně nehodí;

Bez něj všecka radost mně tu hyne!

Není možná milovati jiné!

On v mém srdci všecek vévodí.

Po něm cítím stálé toužení,

Na něj myslit plodí nadšení.

Vy se témuž citu rouháte:

Básníci ho nadevšecko slaví,

S ním se mnohý na čas žití baví.

Což pak téhož pudu neznáte?

V nich mě vnadil tento blaha zdroj,

Jaký pro něj podniknut byl boj.

Vaše tvrdost srdce podrtí;

Při ní se ni mysl neokřeje.

Což mně platen život bez naděje?

Mne předc plápol posléz usmrtí.

Nechci užívati koření;

Zdráva budu – přejte spatření.