Dívka šejdířka.

Noc jednou dni si stěžovala,

žes’ dvé jí hvězd přejasných vzala

a žes je skryla ve své oči;

den máji zase na tě sočí,

žes nejkrasší mu skradla kvítí,

by jím tvá líc se mohla skvíti;

máj, slyše to, hned slavíčkovi

žaloval dojemnými slovy,

žes luzný vzala úsměv jemu;

slavíček levil stesku svému

královně včel svatými hněvy,

že nejsladčí máš jeho zpěvy;

mně královna včel žalostivá:

med, co v tvém polibku se skrývá,

že vzalas’ jí ho z oulu nitra.

Tu hledám, zdažs’ mi, dívko chytrá,

též něco tu neuloupila –

a tys mi srdce odcizila!