DÍVKA U PŘÍSTAVU.

U večer, když lesík dřímá,

Ticho mrtvé duši jímá,

Vše se k spánku schyluje:

Na břehu dívenka sedí,

Smutným okem do vln hledí,

Hoře skalám žaluje.

Nebe kalí noční chmury,

Měsíc bledý z klidné hůry

Vůkol seje luzný lesk,

Vlny ku břehu se vlají,

Hvězdy v nich se kolébají,

Dívku jímá bolný stesk.

Z pomněnky, jenž tuto zkvétá,

Vine vínky, a ty metá

Do strašlivé hlubiny;

Okem, v němž se slzy třesou,

Patří na ně, an je nesou

V dálku šumné bubliny.

Bílé páže k nebi zvedá,

Bouř ji šlehá v líce bledá,

Na hrůzu předc nedbá nic;

„Ať se vlny, vzdychne, věží,

Ať svou řásu moře ježí,

Mrtvého mi nedá víc!

Družkám, přestavše nesnáze,

Na tvé hrůzoplné dráze

Milenci se vracují;

Mám-li já jen v hoři schnouti,

Ku srdci jej přivinouti

Nemít žádnou naději?

Tam kde v mlhavém podálí

Vůkol zlopověstné skály

Bouřných vln se zpouzí var:

Tam milence tlejí kosti,

Svadl květ mé blaženosti,

Hrob mi nyní milý dar!“

Takto děva denně v lkání

Dlí, až půlnoční rozhání

Vichr stromů kadeře,

Až ji z tesklivého zdání

Vrací domovu volání

Starostlivé máteře.

Dlouho však ji není zříti

Blíže přístavu, když svítí

Hvězdolesklý nebes krov;

Již si plavci ukazují,

Podlé hřbitova když plují,

Smutné dívky nový rov.