DÍVKA Z CIZINY.

Když v hebký jarní den jsem vyšel včera,

já vzpomněl na tu báseň od Schillera,

jak v údolí kdes, při skřivánčím zpěvu,

lid přicházet zřel z dáli luznou děvu,

tajemnou krásku z krajů slunných světů,

jež nesla v náručí svém dary květů,

jež mladé, staré dary podělila

a k milencům vždy nejštědřejší byla...

Já used v háji... přimhouřil jsem víčka...

zpěv ve stromech a dole šumí říčka...

Tam dívku z ciziny jsem dlouho čekal

a po ní práh a ve snu před ní klekal,

skřivanů marně naslouchal jsem zpěvu,

však nezahléd jsem čarovnou tu děvu.

Já zmeškal ji... když mládí ráj mně kynul,

s tou vílou čárnou hloupě jsem se minul,

a teď, když za ní letím v jara hvozdě,

hlas ve mně skepticky dí: „Pozdě... pozdě!“...

Leč když jsem vstal, v háj vešel z nudy chvíle,

zřel kol jsem kol sasanek květy bílé.