Dívka z Panamy.

V katedrale florentinské,

v mausoleu věků slavných,

těká duch jak bludná muška

v deskách kronik starodávných.

Oko bloudí po mosaice,

krok umírá na kamení,

od nímž duchů celá řada

čeká zbožně na vzkříšení.

Němé sochy v nedohledno

ztrácejí se arkádami,

jako sloupy bílé mlhy

večerními nad vodami.

Duch můj vířil v divém reji

v kole mrtvých velikánů,

dýchal písní čarodějnou

teplý život do balvanů.

Tu na bílém sarkofágu

z těžkých záslon baldachýnu

zasvitla mi bledá socha

v klenby šerém polostínu.

Zlatý nápis tajně šeptal

uvadlými pod palmami,

že tu krásná dívka dříme

z dálných krajů od Panamy.

Zbloudila sem Nereidka

z vln tichého oceánu,

zbloudila do Westminsteru

chladných jihu velikánů.

Dříme tu tak tichotiše,

jak v kolébce snové mladí,

víko rakve mramorové

ohnivý žár srdce chladí.

O sarkofág zasmušilý

palčivé jsem opřel čelo,

a ve sluch mi na tisíce

divných bájí zašumělo.

Zřel jsem žlutý pantoflíček

krušit mušle v písku žhavém,

tritoni na hřívách vlny

líbali jej šumným davem.

Pod kloboučku širou střechu,

spjatou ve blankytnou pásku,

koketný stín slunce kladl

černou na zrak polomasku.

Zlatých vlasů prsténcové

hráli si na čárnou duhu,

jak paprsky vodometu

v štíhlých palem polokruhu.

Zřel jsem svítit černé oko

v aksamítu dlouhé řasy,

jak v pagodě orientu

démant modly divné krásy. –

Procit’ jsem u sarkofágu

při západním slunce jasu,

jak u hrobu za svítání

z půlnočního hodokvasu.

Dřímej dále, Nereidko,

dosni zde své luzné mládí,

než ti víko mramorové

ohnivý žár srdce schladí.

Snil jsem za tě krátkou chvíli

a chtěl bych tu věčně spáti;

jdu zas dál, jak plachý paprsk,

co ti chladnou rakev zlatí.