DÍVKA.

Jsem sama konečně a patřit smím

a slyším tlouci malé srdce své,

co tichá odpolední krajina

mě k sladkým rozjímáním zve.

Kdo as tu kráčel dneska před ránem?

Zda myslivec, jenž viděl odtud máj?

Či smutný bohoslovec vyhlížel?

Či pastevec hrál na šalmaj?

Ó jak je všechno divné! Pode mnou

vše jako jedním citem dychtivé

a vše jak jedním přáním zvířené –

a vše je jako ohnivé.

Dva nízké břehy pojí můsteček.

Tam kráčí žnečka, oči zaclání,

a odněkud k ní volá divný hlas

vábivé poslání.

A mně se zdá, že ve všem jeden shon:

v člověku, hmyzu, v řece, bystřině.

Kam směřuje? – Ach, večer uložím,

růměnná, hlavu v klíně sestřině,

a ona, starší mě a zkušená,

mi všechno poví. Neboť hladoví

mé nedočkavé srdce. Vějeť dnes

tak divně vítr májový.