DÍVKY.

Pod lipkami něžně třesutými,

kde mastné lístky rozbíhavě

napínají řapíky

v dřímotě blahé větru slunného,

krásné dívky, stíny srdce,

duchové zjevy hmoty vznešené,

plují, – horce, tiše žije

těch z tajné hloubi zjevených

křehkých tváří bledý van,

světelný oblak rysů hudbových,

hudební světlo hrající.

Nepokoj krásy ztravuje,

jenž je láskou k nesmírnu.

Tráví srdce kořeny

až v podvědomou hloubi orchia.

Temnou ránu zasadí,

dlouho temně mlčí duch.

Ať jedna nevyhnutelnou se zdá,

jejíchž tvarů prchajících teplo

a duši uklouzávající

chytit velí hlubošerá moc

(ač, kdo by i zemřel v lůně tom,

čára boků, paží nesmrtelná

vysoce usmívá se mu),

ať prsty prahnou cedit nahotu

velmi mnohých dýšících symbolů,

ani v lázni tisícerých pletí

nelze prolnout absolutna střed.