Dívky

Pod stromy jabloňovými, když z jara kvete sad,

vzrušené a čekající viděl bych vás rád

se sepiatými liliemi rukou

a prsy zdviženými,

pod nimiž údery zrychlenými

srdce vám tlukou...

Nedočkavostí – touhou –

a zpívají písničku sladkou a dlouhou

a tesknou čekáním,

když večer s klekáním

soumrak se na lukách schází –

a milý nepřichází...

A nepřijde toho dne – a zítra ztěžka,

protože někde přes pole mešká...

A za čím? – Kdo ví...

Vztáhněte ruce, třeste haluzemi,

snad sprška plátků, jež schví se k zemi –

snad vám to poví...

Ó, ve všem, ve všem se záhada tají –

pravdou je též, že květy umírají –

zcela však jináče,

než lidská snění:

bez vzlyků, bez pláče

střesou se k zemi.

Vztáhněte ruce, zatřeste větvemi –

a potom potichu sčítejte na zemi,

kolik snů marných na jabloni

rozkvetlo letos a kolik loni –

a kolik před léty...

Ten sad je zakletý –

do marných snů a zklamaných tuh...

Co jich tu umřelo, ví snad jen Bůh...

Květů tu rok co rok rozvilo nemálo –

a přec jen z některých k podzimi dozrálo

ovoce chutné...

Nebuďte, dívky, nebuďte smutné!

Zpívejte písně v navečerní chlad,

ruku v ruce jděte spolu do zahrad,

ptejte se tam stromů,

máte-li jít domů

nejistotou teskné, srdce umdleného –

nebo ještě chvíli čekat na milého...