DIVNÁ LOĎ.

Měsíc na pláň moře lije světlo siné.

Jako duší těžký sen se mořem šine

podivná loď, černá, černé plachty na ní,

u kormidla v smutku černá sedí paní.

Vítr se ni nehne, vlny nerozčeří,

nad hladinou měsíc mrtvým světlem šeří,

plachty nevzedmuty s rahen smutně visí –

loď přec pluje, pluje divnou silou čísi.

Míjí břehy země, ostrovy i skály,

pluje beze zvuku v temnou noční dáli –

nic se nehne na ní, nezašplouchá veslo –

kde je křídlo větru, jež by v dál ji neslo?

Jen se zdá ti, luny svit jak na ni padá,

stínů že se na ni valná šeří řada:

řásná roucha černá všecky smutně halí,

tiše pohlížejí v moře černou dáli.

Nikdo nepohne se, nikdo neohlédne,

jak by ztrnulo vše mrazem v chvíli jedné...

Podivná loď, černá, černé plachty na ní –

u kormidla v smutku černá sedí paní...