Divná spravedlnost.

Kočí nechal na ulici

k vůli breberici

koní spřežení stát samo,

na co je, jak známo,

velká pokuta;

v tom však zmerčí

to ještěrčí

jakýs filuta

a chce toho použiti,

by se moh' zas jednou dobře míti.

Prásknuv do koní,

hledí ujet s nimi k ďasu,

k čemuž nedopřeje mu však času

Nemesis, jež v tom ho dohoní.

V krátce spravedlnosti tu páže,

vulgo policejní stráže,

zločince má oba v pasti,

toho, co chtěl pít, i co chtěl krásti.

Když pak podle práva

odsouzeni oba přísně dost,

zloděj takto slyšeti se dává:

„Toť je podivná spravedlnost!

Jeden trest má za to brát,

že prý nechal koně stát,

sám že odjechal,

druhý, že je státi nenechal!

Je-li pak kus rozumu jen v tom?

Kýž to hrom!“