Divné dojmy.

Jak divně srdci bývá,

když za jara pták zpívá

skryt na jabloni kdes;

když nebes týn se jasní

a vonné zvěsti básní

rozkvetlý přes noc bez.

Když z oulu touží včela

a drobná píseň z čela

a z ňader vroucí vzdech;

když sny a vzpomínání

zas rozkvétají v skráni

a rosou chví se mech.

Když skřivan k nebi stoupá

a vlaštovice koupá

hrot křídel zpružených;

když motýl kukli svléká,

a rolník teskliv čeká,

co vzejde z pluhu ryh.

Když opálené děti

z vrb ulamují sněti,

jež bují podél vod,

a na sad k otci pílí

a píšťalku v tu chvíli

chce každé o překot.

Když prosí ret i zraky:

„Mně, mně, tatínku, taky,“

a proutky týčí vstříc.

A ty zříš smutně stranou

a z očí slzy kanou,

že nikdo nechce nic.

Jak divně srdci bývá,

mníš, že se vůkol stmívá

a všecko halí mrak –

a když se jasní znova,

říc nemůžeš ni slova,

jen k zemi klopíš zrak.