Divné šepty slyším v sadě,

Divné šepty slyším v sadě,

květy zživnou na záhonu,

klaní se a mluví moudře,

dvorně jako ve salonu.

Pivoňka co gardedáma

praví, že už ctnosti není

a že Sodoma ta celá

pochází jen od líčení.

Co prý nyní holky barev

naplácají na své tváře!

Jen když žaludek je zdravý,

přijde sama zdraví záře.

A když moudře domluvila,

zadřímla si trochu v chladu,

načež karafiát švihlý

přivedl řeč na pomádu.

Tulipánek přisvědčoval

lístky svými rohatými,

řka, že těžko tulipánům,

aby byly strakatými.

Co se hnojů namíchají

nebozí ti zahradníci,

aby trochu pestrých barev

dali tulipánské líci!

Slavík s větve vypravuje,

kdeže v zimních dobách býval,

že sic leckde jinak jedl,

však že všudy stejně zpíval.

Růže mlčí, jenom šeptem

moudře zašpetá si leckdy,

hned jí tulipánek svědčí:

„Ano, slečno, jenže někdy –!“