Divný host.

Sedáme často spolu,

dost někdy veselí,

jak nebylo by bolu

a život byl věčnou nedělí.

A víc než jindy zjeví

se u nás žert a smích,

dlaň hledá dlaň a neví

o slzách druhdy tak palčivých.

Je nám tak dobře v smíchu

ve sladkém příměří,

že kdos k nám sedá v tichu,

to srdce již samo nevěří.

A přece sedí s námi

dost často divný host

jak starý, dobrý známý:

Ó rci, je to naše minulost?

Rci, je to v zamyšlení

snad o budoucnost strach?

žert vázne a duch v snění

se zmítá jak loďka na vlnách.

Rci, je to lítost pouze,

že prchl opět den

a že tak život v touze

nám celičký prchne jako sen?

Nic, víme, neublíží

našemu štěstí víc,

a přec hledíme s tíží

vždy zmlknutí tomu večer vstříc.

Jak stín by se to nahnul,

pad’ v polibek rtů dvou,

jak v klavesy by sáhnul

kdos potichu rukou duchovou...