Divný sen.

Myšlénka mi divná hlavou víří,

jak by, pro bůh, u nás bylo as,

kdyby dávní naši bohatýři

v našem věku žili s námi zas.

A tu v divném nadšení jak planu,

vídám, jak by Záboj, slavný rek,

na Letné nám učil domobranu

znáti systém našich zadovek.

Pěvec Lumír o zimě a hladu

ve svrchníčku chodil by se ptát,

kdo by mu vzal sbírku do nákladu –

pak by hladem umřel jedenkrát...

Truchlila by Praha, truchlil venek,

národ kvítí v rakev by mu klad’,

Popelková slečna z navštívenek

lyru by mu dala udělat...

Otec Žižka, válečník ten tuhý,

v kavárně hrál šach by každý den,

až pak jistě byl by za zásluhy

na majora střelců povýšen.

V hodnosti té na koni i pěšky

nepřátelům přísahal by zmar,

na manévrech šlapal do vojtěšky,

s mužstvem věrným obleh’ pivovar.

A zas vidím: školství slavný znatel,

Komenský, do místních školních rad

byl by volen, nebo za pakatel

dvacet roků musil suplovat.

Vidím jej, a jasně říci mohu,

z „oprávce“ jak svůj by brousil um

a pak večer šel si pro zálohu

do „Jarého Věku“ k Šimáčkům.

Ke Skrétovi jistě jednou z rána,

jak to chce náš pokročilý věk,

deputace šla by žádat pána

o jakýsi ctěný příspěvek.

I jej stih’ by osud krutý, strašný,

před kterým už nikdo není jist

v době, kdy i k vysvěcení kašny

slavnostní se vydat musí list.

Lomnický by psával u notáře,

či los měl snad méně nevděčný:

za usmání místo honoráře

památníky psal by pro slečny.

Ze starých by znělek dělal nové,

u „Věnec“ je krasoumně vil,

když by kdos po stránce jazykové

poklésky mu levně opravil...