Divoch z venkova.

Ve starosvětském kočáru ji vzali do města.

Bylo to už po jaru, déšť byl, mha, necesta.

Nesměle zprv seděla! Jí šestnáct let je as.

Ale oči z vesela tak zřely stínem řas. –

Bonbons, hračky, obrázky rozdala dětem všem,

všecky na jich otázky zlíbala s úsměvem.

Styděla se, špulíc rtík, by se jí nevysmál

o rok starší studentík, jenž vážným se tak zdál.

A když sedla k pianu, (ba, smát se, byl by hřích!)

hlavička tak na stranu se svezla v rozpacích!

Ale večer, druhý den jí bylo smutno tak,

vzpomínky a sladký sen jí vlhčil tmavý zrak.

Třešně rudnou v aleji, teď voní každá mez!

Chtěla by tam raději se vrátit ještě dnes!

Ale pak vše přechází... Už není nesmělá,

studentíka provází na klavír z vesela.

Často vjede v jeho vlas, když zrady netuší,

vzdoruje mu ráz na ráz, jej v lekcích přeruší. –

A když teta domluvou se vadí, – po chvíli

knoflíky, jak řadem jdou, jí řeže s mantilly.

Aneb vzlyká škytavě, cos kreslí, nos hle, zrak, –

pak dí tetě pichlavé: „To ty jsi. Dobře tak!“

Jaká pak to pohova, dí teta častokrát,

divoch je to z venkova, kdo pak by ji měl rád!

A když vzlyká, pláče jen, tu vždycky naposled

studentík jde usmířen jí zlíbat žhavý ret.

A co hříšná, tetu svou jde objat, vášnivá,

do šálků ta právě dvou jim kávu nalívá...