Divoká jízda.

Tak vzdáti se všeho a všeho a všeho, a přece žíti dál,

tak zpívat a zpívat a zpívat bez ohlasu ve mrtvou hluš skal!

Ó kam jen se poděl ten zářný, ten krásný let mladých ideal?

Nás vyjelo mnoho a čackých druhů přes žití zvětralý most;

ten hvězdu lásky, ten zlaté rouno, ten jiný chtěl urvat si skvost.

My nevěděli, že za každým hřímal divoký, příšerný host.

Ó divě to jelo, dunělo, hřmělo přes most, co znělo tu strun!

tam jásavých písní, tam jímavých tísní, tam mystických zas run,

krev bušila k hlavě, za metou k slávě jaký byl každý z nás jun!

Tu rána! Pad’ jeden, za ním klesl’ druhý, však v tajemnou dálku v před!

blesk vedle tu vrazil a jezdce srazil – však dál hřměl divý let,

pod kopyty koní ať puklá číš zvoní, ať voní mroucí květ!

To divoká jízda! Jak vítr hvízdá! Co ptačí hnízda jsou nám?

my jedem a jedem v mlh průvodu šedém a neptáme se kam.

Dost nás tu ještě ve vichr a deště – leč v duši je každý sám.

Noc nás to mámí? Nebo tu s námi fantomy hřímají v trysk?

v mžik nazpět hledneš, jen hledí své zvedneš, svit z mrtvých očí ti blysk’,

a ruku když chytíš, rci sám, zda cítíš více ten starý, přátelský stisk?

Tak po mrtvých sledu a ve mrtvých středu ty jedeš, nevíš kam,

tu Smrt se šklebí, tam Šílenství v lebi zažíhá těkavý plam,

tu naposled cítíš, že v bezdno se řítíš tak zoufale, tak sám!

I vzdáš se všeho a všeho a všeho, a přece letíš jen dál

a zpíváš a zpíváš a zpíváš bez ohlasu ve mrtvou hluš skal.

Kdes nad tebou pláče ten zářný, ten krásný let mladých ideal...