DIVOKÁ ORLICE

Slyšíš, jak hučí a kvílí a hřímá,

skály jak drtí a v objetí jímá,

řičíc a lkajíc se v propasti vrhá

zpěněná řeka?

Ticho kde pravěčné ve hvozdy lehá,

zlatými slinami k obloze šlehá,

divoce naříká, závoj svůj trhá,

řve a se vzteká,

rujná a šílená jak žena vilná

za nocí zelených ňadra svá smilná

vztyčuje ke hvězdám, v klín svůj jež strhá

v objetí měkká.

Ticho a hrůza jde pustými tesy!

Přes hroty horské a ponuré lesy

krvavý Západ se chvěje a zmírá!

Planoucí štíty

zamlklých lomů se zvedají němě!

Ohnivým věncovím zdobená témě

nejvyšších vrcholů v nebesa širá

vrhají svity

přízračných bleskův a ve vírné bouři,

v stříbřitých mlhovin tančícím kouři

ty, Řeko, jediná jak velká lyra

zvedáš hlas lítý.

Jarní když větry jí vzdouvají divě,

podobna oři, jenž o žhoucí hřívě

zlatými kopyty v tajemném ržání

zdeptává zemi,

k oblakům opálným bujný trup vzpíná,

mlčící balvany v náručí spíná,

hlavu svou znavenou v opojném lkání

pod haluzemi

na chladná skaliska s večerem klade,

kde v prudkém výdechu smrčiny mladé

chytají v kadeř svou perlová plání

nad peřejemi.

Na výspě vyprahlé, slunce kam pere

žárnými biči a mlázím se dere

smyslně lichotný, žhavý proud jeho

na moje tělo,

obnažen stanul jsem. U pat mých vzlyká

panenská řeka a ke rtům mým stříká!

V horoucnost vzplanulou, v žár ducha mého,

nad nímž se chvělo

duhových nadšení jiskřivé tkání,

rozžíhá blesky a v třesku jak zbraní

srdce vod válečně v hluk světa všeho

v ohlas by znělo!

Jaká slast, zříti, jak v kalný rmut žití

z tryskavých proudů se zářný jas nítí,

v němž hoří zmlazeno lázní tvou dravou

mládí v žal světa!

jaká slast, zapomnít’ mstivého hlasu

hoře i úzkosti, šílenství času

neznati na chvíli, duší kdy žhavou

rudý trs zkvétá!

Sám v tříšti zářivé krůpějí mrazných,

s hořícím nitrem v chlad němých stěn srázných

volám tvé jméno a nad mojí hlavou

orlice vzlétá.