Divoká poesie.

To všední lýry drnčení

se věru mi již hnusí:

neníť v tom kouska nadšení

a na prsou to dusí.

Má píseň budiž vesela

jak dětská fantasie;

jeť lepší – nežli umělá –

divoká poesie.

Co platno děvu opěvat

krásnou, jak růži bílou?

Co platno láskou rozplývat

se v píseň něžnou, milou?

Já sním o růži ruměnné,

jež havranní má vlasy,

a u ní poupě milené

a blažené s ní časy!

Co platno krásu přírody

věčně jen v píseň líti,

a snít o háji u vody,

kdy měsíček naň svítí?

Háj kdekoli – v něm mužův skryt,

již pro svobodu vstali

a tyrana chtěj pokořit –

toť obraz dokonalý!

Jak krásné prý to zjevení,

kdy matka líbá robě,

a v blahém lásky zachvění

víc nepřeje již sobě.

Já matku zřím s potřísněným

synovou krví jilcem

stát tu nad ditkem zavražděným,

jež bylo – odrodilcem...