DIVOKÉ PTACTVO.

Když padá mráz, a šedem bez ustání

jen sníh se chumelí do mrtvých plání,

tu k lidským chýžím přijde ptactvo blíž, –

to ptactvo divoké z hor, skalních tesů,

jež volnosť miluje svých šírých lesů

a svobodný let v nedostihlou výš!

Zřím z okna... Vichr venku výská, svistí,

jak drobně bílých kvítků sdrané listí

tam tančí sněžných vloček tisíce,

jim hudba větru skočnou píseň duje –

a moji samotu teď obletuje

hladových ptáků pestrá směsice.

Ó ptáci lační! – trudno na vás zříti

mně, básníku, jenž dvojí soustrasť cítí,

vás vida bázlivé jít k domům blíž:

vždyť poetům se přihází to zhusta,

že chleba nemají jich zpěvná ústa,

že hlad je sráží níž – ač tihnou výš!