Divotvorné sousto.

Byl Tomáš, synek pána z Akvina,

hoch nadaný a duše nevinná;

rád slabikoval, ač byl ještě malý,

a Matky Páně půvab neskonalý

jej zajímal jak zářná vidina.

Ví Bůh, kde jednou lístek bílý vzal,

jenž zdobným písmem jeho pozor jal,

že prstkem ukazoval na písmena

a čet’, až tvář mu vzplála do červena,

jak v četbě přemilé se rozkochal.

Jej chůvin zastih’ ostražitý hled

a ta mu četbu zabírala hned;

jí na odpor hoch postavil se hbitě,

v pěst malou lístek sevřel vzdorovitě

a za nic nedal jí veň pohledět.

Své přísné chůvy zdolav úsilí

v boj s matkou vešel čtenář spanilý;

co čte, chtíc vědět, popadla jej prudce

a lístek vytrhla, jejž svíral v ruce,

až slzy od žalu jej zalily.

A matku radost rozjařila tak,

že zjasněla jí tvář a vzplanul zrak,

když na lístku čtla onen pozdrav sladký,

s nímž k Panně čisté do chudičké chatky

kdys anděl Páně slétl od oblak.

Však Tomáš myslil, vida matku číst,

že málo u ní poklad jeho jist,

a neustával od nářku a pláče,

až posléz přihopkoval jako ptáče

a vychvátil jí drahocenný list.

Zisk tento velmi Tomáši byl vděk

a hošík milý chytře na svůj věk

jen vteřin několik si rozvažoval,

kam vzácný lístek bezpečně by schoval,

a pojednou jej spolk’ jak pamlsek.

„Tím soustem uškodíš si na zdraví,“

máť křikla plna teskné obavy;

leč Tomáši to sousto přišlo k duhu

a brzo bylo známo zeměkruhu,

co zdaru měl z té rajské potravy.

Onť ze zdrávasu, který z lásky sněd’,

svou moudrost čerpal, jíž se diví svět,

a čistotu, jíž andělé a svatí

až k údivu a nadšení jsou jati

a jejíž chválu věčně budou pět.