DIVOTVORNÝ KLOBOUK.

Kdys v lakýrnické dílně Pechově –

to za mých dětských let v mém domově –

prý „Divotvorný klobouk“ měl se dávat,

i malovaly se tam kulisy.

Ty dařily se bez hany a závad,

neb s kamarády bratři řekli si,

že jeviště i se vší výzdobou

se pořídí jen vlastní výrobou.

Nuž, bratr Adolf, Pech to nejmladší,

s ním Adolf Heyduk, jinoch olbřímek,

ti oba štětcem vládli nejradši;

jim básník – humorista Vilímek

a Josef Svátek, klouček literátek,

klih, barvy, fermež míchali a třeli,

a při tom praskl mnohý kelímek,

neb výtvarnických praktik neuměli.

Než historikem stal se Kalousek,

v čas onen studentík a divousek,

přes ruku zkoušel nosit ubrousek,

neb švarným sklepnickým chtěl býti zjevem;

též u bot podpatky si podbil dřevem,

jen aby větším zdál se o kousek.

Strýc Kchádl, mluvka, šprýmovný to brouk,

sám postaral se hochům o klobouk –

jak nutno – třírohý; naň zlatý prým

kdes Lojza Herold získal vtipem svým.

Náš Jindřich s Bártou, s Krskem pospolu

si našli housle, troubu, pikolu

a šumařili v postrach uším vůkol.

Bém však měl všemi záviděný úkol

co Pohořalský, básník jarmareční

s tím nářkem, jak jsou lidé málo vděčni.

„Kluk“ obstarán byl učedníkem z dílny.

Již obsazeny effektů všech střílny,

i myslivci se dostalo již pušky.

„Kdy začnou zkoušky?“ bouřil herců shluk.

Však běda! V plánu namanul se suk,

neb Karel myslivec – byl bez Bětušky!

Houf přátel mnohohlavý byl a pestrý,

však žádný neměl vhodné slečny sestry!

Ach, jedna byla žabka ještě malá,

a druhá – panička zas příliš zralá.

Ta byla zněmčilá, ta stydlavá,

ta neochotná, ta zas šišlavá;

ba mnohé poupě sotva po rozpuku

se zdráhalo hrát s takým hejnem „kluků“!

Tu rozloučil se každý se svou rolí,

a ještě dnes mě proto srdce bolí,

že do sklepa se daly kulisy

jen pro vzpomínky již – a pro krysy.

Však dlouho po mém žalostivém nářku,

když vyspěla jsem školou na čtenářku,

cos táhlo mě si přečíst s důvěrou,

čím onen klobouk byl as divotvorný?

Však četby výsledek byl pro mne sporný

a zklamána jsem byla Klicperou;

má dětská kritika se pohoršila,

že ve hře, kterou jsem si skvostnou snila,

vše kouzlo klobouku jen v tom se vidí,

jak o peníze šelma šelmu šidí.

I přála jsem si, aby tak to bylo:

Kdo divotvorný klobouk nasadil,

že se mu v hlavě světlo rozsvítilo,

jak by si nejmoudřeji poradil. –

Zas léta šla (i nebylo jich málo),

svým neustálým proudem plynouce.

Zdaž se mi ve snu či dle pravdy zdálo

zas o tom divotvorném klobouce?

Byl úřední a skvěl se portou zlatou

a slušel k „císařskému“ licousku,

rád k límcům zlatým, stříbrným se tulil;

jej nasadils – a moudrost vrchovatou

i pravdu svatou hned měls v Rakousku,

též snadno lid jsi o peníze šulil!

Ten klobouk víc než Gesslerův ti platil,

ba věru bylo k pláči, že se ztratil.

Však netruchli proň příliš, český světe!

I bez čar kloboukových moudrost kvete.

Nač pro rohatou hučku s portou lkát?

I bez ní – rozum s úřadem dá stát.