Dle slibu.

Verš slíbiti a složit

je rozdíl, drahé dítě,

zvlášť chcem-li, by byl prožit

a nehrál v klamném svitě.

Vy z paprsků jste jeden,

jenž v šero duše mojí

pad’, náhodou jsa veden,

jež ráda hru hrá dvojí.

To vaše mládí krásné

mi živě připomíná

mé lásky chvíle šťastné,

jichž zář už dohasíná.

Leč vaše láska kvete –

Nuž žijte jenom pro ni.

Nechť cokoliv vás hněte,

ten květ ať stále voní.

A úsměv vašich retů

ať z duše vaší prýští,

jež křídla svá pne k letu

v ten vysněný ráj příští.

Ráj váš mít jistě bude

i sladké, hořké plody,

květ vonný, trávy chudé

a čisté, kalné vody.

Vás štěstí nesmí zpíti.

Je život ironický!

Za dnem, v němž slunce svítí,

tmy propast přijde vždycky.

I smutek klidně beřte

a nezoufejte bolem.

Radost i hoře – věřte –

za jedním sedá stolem.

A netrapte se proto,

co jiní maj’ až k pláči.

Buď vždycky vaše motto:

Mně moje květy stačí.

Tak, drahé moje děcko,

lze život ještě žíti.

Nuž – poet řekl všecko –

a může zase jíti.