DLOUHÁ ZIMA.

Nevím, nevím, co to bude, zima že tak dlouha,

jako v srdci opuštěném po shledání touha.

Pouta vod po dlouhé zimě našla slitovníka

a déšť kapek na balvany rozpustile stříká.

Některé na louku zbloudí, praví stéblům: Sestry,

což jste nyní beze skvostů, dřív jste byly pestry.

Útlá stébla šepcí tiše: „Tepla ještě málo,

věř nám, slunce, které vzešlo, o jaru jen lhalo.“

Věřím sám, že doba jara není přec tak blízka,

ač již kapek hravé proudy bijí na skaliska.

Přec to jaro mluví tiše: „Ještě jih mě jímá;

jako smutek ve tvém srdci, tak buď dlouhá zima.

Polož ještě ke spánku se, lví ty hlavo těžká;

neboj se, že nepřijde již, když se jaro zmešká.

Vím, že trním zbodli tebe, o sny vrhli losy:

já ti všecky nahradím je, v rány kapnu rosy.

Dlouhé-li tvé utrpení, dlouhé bude štěstí;

já pak všecky květy jeho v klín ti mohu snésti.

Dřímej ještě, lví ty hlavo, ještě pro tě místa,

neb kdo spí po boji dlouhém, ten se k žití chystá.“

Tajný život chví se v ledě tuchou svého příští

a tvým dechem vzbudí zeleň, kde se jíní blýští.

Neklamu se ještě: „Zmírám,“ mluví všecko ke mně,

brzy však vše volat bude: „Ožij, ožij, země!“

Vím to sám a v duši mojí vře to v divém žáru:

„Zimo, zimo, ty se chystáš k velikému jaru...“