DLOUHO STÁLI...

DLOUHO stáli v bolestech jako v dýmu vlastního ohně

a mlčení jejich bylo řadou závratí. V staletém tragickém snění

jim umdlely duše. Z dvou mystických nocí jednoho dne, oken protiležících,

třásly se hvězdy do jich vigilií.

I četli nová tušení z hvězd, jak z rozmetané sazby ohnivých liter,

jejíž původní smysl je ztracen pozemským zrakům. (Snad Čistí četli v ní jednou

tajemství prvního jitra a píseň o růžích všech svítání příštích,

jež zvoní v modlitbách do snění svatým.)

A když se vrátili, nejhlubším hlasem je vítala země,

i viděli ji v barvách, které se nemění smrtí, transparent věčného ohně

od obzoru k obzoru nad nimi letělo hosanna světla

a hlubiny květů k nim vášnivě vykřikly vůní.

Pohřební zvony zněly v blízkosti jejich jak volání k slavnosti duší,

jíž smrtelní jenom jednou jsou přítomni v žití;

a bázeň soumraků dýchala v tušení jejich jak cesty v zahradách neviditelných,

jichž vůně nocí se sesílila.

Novým písním učili pozemskou lásku, úsměvy novému kouzlu,

večery jinému hovoru duší a zardění její v rozkoši třásti se bázní:

v skřížení zraků, jež do dálek svítí, v polibcích vonných příštími růžemi,

číši svou podati do noci k přípitku nenarozeným.

V jejich slovech se chvělo nadšení letního dne, když paprsků hudbou

provází němou práci zrajících hlubin. A vše, co v duší soumracích kvetlo,

těžkými klasy se doteklo země. A sny, jako ženci, poslušni rozkazu jejich,

klidili požehnání zrní a písní.

Ale zraky bolesti jejich se upřeně dívaly v dálky slzami svými,

kde hrami věčného světla se zdvihaly obzory země, vzdálené smrtí;

neznámá města všech čekajících, studnice stíněné palmami,

v mlčení věků se před nimi zrcadlily. –

A když odešli, byl odchod jejich bratřím jak ticho, v němž dozněla modlitba,

a jako smiřující úsměv při záporné odpovědi milujícího.

Vítr, jenž zdvihá se na březích, příznivý odjíždějícím,

a pohnutí radostných očekávání.