(DNE 13. PROSINCE 1855.)

Má drahá dceruško, tys mne opustila,

A svou dobrou matku tolik zarmoutila!

Ty, mé šťastné lásky nejútlejší kvítko,

Péče dnů a nocí mých, přemilé dítko!

Což jen proto mi tě dobré nebe dalo,

Aby již tak záhy opět mi tě vzalo?

O, přetěžké jest to srdci uložení –

Ruko Boží! ach, za jaké prohřešení?

Že jsem ji tak velmi, velmi milovala?

Ach, vždyť byla moje, Ty jsi mi ji dala!

A byla tak drahá, tolik k milování,

Že se srdce třáslo pohlédnutím na ni.

A materská láska, o, ta hříchem není!

V té vždy míval Pánbůh svoje zalíbení –

Ta jest od počátku v srdce ženy vseta,

Kdyby v něm uhasla, bylby konec světa.

A přec umřela mi! darmo s těžkým želem

Klečím nade její chladným, drahým tělem;

Darmo horké slzy moje na ni kanou,

Její chladná líčka, ach! víc nezaplanou!

Zavřely se oček jejích fijalinky,

A povadly smutně na tvářích růžinky;

Neb dušička více již je nezahřívá,

A srdéčko stojí, již je nezalívá.

Má drahá Liduško! tvá ubohá máti

Musí místo lůžka dnes ti rakev stláti,

A zejtra tě s pláčem v chladný hrobek vloží –

Ano! – ach ty přísná, svatá vůle Boží! –