DNES ANI MĚSÍC NEVYŠEL.

Tesklivý večer na krajinu sedl

a okny vtáhl do světnic.

Tichounký vítr nářek vedl

kolem mých okenic.

Že v lučinách je málo krásy,

že letos málo květů je,

a on tak rád vždy s nimi hrási

a tak je miluje.

A vítr tichý nářek vedl,

zakvílel, vzdechl, zaplakal.

Ze tmy se těžký smutek zvedl

a v náruč svou mne přilákal.

Měl v sobě vůni tvojích vlasů,

zrychlen srdce tep, jas očí tvých,

rozkošné nuance tvého hlasu,

a dechem tvým mi ve tvář dých’.

Však jako ty se na mne neusmíval

a jeho polibky mne silně pálily.

Do očí se mi velmi vážně díval,

až teplé slzy líce zalily.

A víc a více na duši mne tížil

a dal mi chutnat hořkost bolesti.

Sen klidný loudavě se nocí blížil

přes propastí a houštin klamné lsti.

Lkající vítr zaleh’ mezi skály.

Vytí psů vzdálené jsem ještě uslyšel.

Temnoty klidnému snu rubáš tkaly.

Dnes ani měsíc nevyšel.