Dnes bez dechu jsem došla k domovu.

Dnes bez dechu jsem došla k domovu.

Tvář hoří mi a divně dojata

těch slov si připomínám poznovu,

jež zaslechla jsem, na kříž rozpjata

pomluvou násilnou. V svou samotu

se vracím, z bláta cizí ulice

se očistit. V tom lidském šepotu,

bez užitku, jak v trávě metlice

se výsměch rozrost lidsky nakažlivý.

Kol všechny zachvátil, že jako divý,

morálkou pokousán, si každý počíná,

mou bolest cítě, ještě ran je chtivý.

Mstít lásku chce, jíž volnost zločinná

prý požehnání dala. Proč ten strach

mne napad bláhový, proč někde skrýt

do kupky sena, v rozbouřený les

bych chtěla se a živlů všechen běs

snést raději, než déle s lidmi být?

Tak divni jsou. Pro duše prostoru

jim nezbývá, když úzkých ulic chvat

jim nedá utkvět v dálném obzoru,

by myšlenkou den skončil, než jdou spat.

Snad proto šepot stromů nejvyšších,

jichž korunami proudí slunce zář,

víc poví mi, než lidí nejbližších

by říci mohla usměvavá tvář.

Zas volně dýchám. Domov zátiším

ať je mi vždy, ať dál mým svědomím

duch krásy vládne, žal ať utiší

i zklamání zas hrdým vědomím,

že nadarmo jsem lásku nerozdala,

když jak ta zahrada, jež vychovala

mne dívku v ženu – veškerou svou něhou

jsem ve svém jaře Fausta zasypala.