Dnes ďábel stanul za mnou,

Dnes ďábel stanul za mnou,

zdroje vůní když země rodila,

vzduch dýchal opojením

a stín se snesl po úpalu denním

do korun stromů: „Totoť vše je tvoje!“

A rudým pásem vášně spjal mé boky:

ze země žhavých písní tryskly sloky,

rty byly nablízku, jichž dech mne omamoval,

a měsíc, dřív než za mraky se schoval,

rozpjatou náruč svitem postříbřil mi.

A žal, jenž na dně srdce ještě zbyl mi,

šel krotce spat. – Krev ke spánkům v té chvíli

mně vyšlehla: Tam jdi, pruh cesty bílý

kde kyne ti! Tam konec bude muce,

rty žhavé najdeš tam a oči, ruce,

ráj úsměvů, polibků opojení.

Jen oči, ruce, srdce při tom není?

Tak málo, ďáble, tvoje peklo skytne?

Chci celý ráj mít v jednom políbení!

A Bůh mé touze žehnal nenasytné.