Dnes ještě tedy...

Dnes ještě tedy o půl páté

jsem srdce svého paní zřel –

ah, takých málo uhlídáte,

k níž já jsem láskou zahořel.

Můj život smutek černě protkal

a jí dal všecko ke kráse –

ah, já to krásné dítě potkal,

jak mráz a jaro potká se.

A pak jsme vedli moudré řeči

jak všichni, v nichž plá lásky žár:

že frekvence tu stále větší,

až nestačí už trottoir.

A řekli jsme, líp než v tom víru

jak bylo kdys – to kolik dní,

když při měsíci na klavíru

mně hrála píseň národní.

A zas jsme sobě vzpomínali

na hroznou chvíli, ráno čil,

když večer její kanár malý

se s bídným světem rozloučil.

A hovor potom dál se převed’

na první jarní procházky,

do divadelních různých klevet,

na výlety a na lásky...

Leč při všem tom, co jsme si děli,

já myslil v duchu na jiné,

jak v prázno letí život celý

a záhy vše jak zahyne.

Já myslil na to, z korsa toho

až posledně bych domů šel – –

co v davu tom je o jednoho,

jenž denně se tu procházel!

A potom přijdou chvíle ticha,

kde plyne čas tak zdlouhavě

a lítost, smutek, touha lichá

se marně snáší ke hlavě.

A sám, tak sám pak budu doma

v noc, ráno, večer, věčně sám,

stesk marný sotva zachví rtoma,

až konec všeho uhlídám.

Pak možná v chvíli, která skane

do moře smutku bez hrází,

si vzpomenu, že milované

to dítě teď se prochází...

A potom jako věčnost sama

noc dlouhá přijde ve stesku

a odehrá se všední drama

bez efektu a potlesku.

Jen zpátky ještě hlava padne

a ruka sebou v křeči hne

a v čelo jako kámen chladné

stín hluboký si ulehne.

Cos o smutném se řekne mládí

a do rakve se vbije hřeb

a z dlouhé chvíle kamarádi

se dostaví mi na pohřeb.

A za věncem, jenž bude uvit

snad z navštivenek, hrůzo hrůz!

o špatnostech mých budou mluvit

ti vyvolenci svatých Mus.

I ona, k níž jsem láskou jatý,

za rakví někde mihne se

a s bolem svým i nové šaty

na odiv světu ponese.

Ah ano, ta, jíž kořila se

má hrdá duše jedině,

ta přijde též... a zítra zase

na korso k páté hodině.

A dřív snad, než na zemi chudé

ten první lupen věnce svad,

má sladká paní dál se bude

jak dnes tak vlídně usmívat.