DNES MÉ SRDCE NETOUŽÍ UŽ...

Dnes mé srdce netouží už do daleka,

jako toužívalo dříve:

doma tekoucí mu stačí řeka,

její drobné vlnky mírně skotačivé,

postačí mu v lesním mechu stezka měkká,

nad ní obloha a slunce, hvězdy snivé,

k pluhu zapřažené kravky trpělivé,

kozička, jež z chudých polí na ně meká,

veských zvonů podvečerních „Ave“ tklivé,

a hřbitůvek, prach kde otců na ně čeká. –

Po světě už nezatouží jako dříve.