Dnes od večera blahé myrty

Dnes od večera blahé myrty

let deset zašlo; jsem dosud mlád.

Je soumrak jako tenkrát; úzké hřebeny

mraků ještě chmurně rdí se,

prorva žlutého jasu putuje

pomalounku, ale ještě déle

bude putovat táhlou myslí mou.

Bezstředné světlo zamřelé

line na vše siný odlesk jednotvárný.

Oděv přejde v setmělém okně;

ač bledé šaty jsou tak křehké,

je rozvolněný, důvěrný soumrak,

kdy dívky nezapírají, že jsou vlahé,

dosažitelný výtvor vzduchu letního.

Vše je útle žlutě voskové:

velmi pozdní svit beze stínů

prolnul všechny věci řinule,

že jsou jak obraz bezestínový

ze světelné hmoty voskové.

I dívky pod stromky ponuře vzdušnými,

nažloutle živoucí, rtem zavlní.

Temněji kalné šero na střechách

se kupí, ty svážejí se šikměji.

I tento soumrak je krásný,

jeden z mých mnohých osamělých šer.

Štěstí prožité lze nahradit,

ale jenom sněné, nedosněné štěstí

ničím nenahradí sobě srdce,

byť poslouchalo sebe hlouběji

nevystihlou píseň jsoucna.