Dnes tolik, tolik teskním, smutno je mi,

Dnes tolik, tolik teskním, smutno je mi,

vítr se honí stromů haluzemi

a moje vzpomínky, jež včera snily,

jak vichr se dnes ve mně rozběsnily.

Zřím naši lásku, na práh usedá si

v průsvitných šatech, s vlajícími vlasy

a čeká, oči steskem unavené,

zda přijdou chvíle naše vytoužené,

žeň plnou dají našich citů klasy,

či bude láska sedat uplakána

od večera tam do bílého rána?

V té mlze číst bych chtěla, nad horami

jež od propastí ztichlých zvedá se:

zda naše láska těmi mlžinami

jak výhled v kraj zahalit nedá se?

Zda bude u nás sedat po vše časy

v průzračných šatech, s vlajícími vlasy

a s štěstím v pohledu a ve hlase?